Česká společnost sportovního práva, z.s.


Czech Association of Sports Law

Popis případu Juventus FC v. Chelsea FC a A.S. Livorno Calcio v. Chelsea FC před Arbitrážním tribunálem pro sport

Česká společnost sportovního práva, z.s. níže zveřejňuje příspěvek jednoho z jejích čtenářů a podporovatelů.

Autorem příspěvku je: Mgr. Miroslav Vorek

Popis případu Juventus FC v. Chelsea FC a A.S. Livorno Calcio v. Chelsea FC před Arbitrážním tribunálem pro sport

Fotbalový klub Juventus Turín má za sebou velice úspěšný rok 2015, ve kterém se mu podařilo vyhrát domácí soutěž i pohár a po dvanácti letech znovu postoupit do finále Ligy mistrů. Jeden výrazný úspěch však Juventus zaznamenal také na poli soudním, či přesněji řečeno arbitrážním, kde vyhrál několikaletý spor s klubem FC Chelsea. Šlo o spor, který byl jedním ze segmentů komplexu případů souvisejících s rumunským fotbalistou Adrianem Mutu, kdy rozhodnutí v něm vydané znamená zlom v posuzování společné odpovědnosti nového klubu za zaplacení finanční kompenzace hráčem, který bez oprávněného důvodu porušil smlouvu s předchozím klubem. Účelem tohoto příspěvku je pokusit se přiblížit to nejpodstatnější z průběhu případu.

Chelsea v. Mutu

Chelsea Mutua koupila v létě roku 2003 z italského klubu FC Parma za částku 22,5 milionů eur a uzavřela s ním pětiletý kontrakt, podle něhož si měl Mutu vydělat 2,35 milionů liber ročně. V říjnu následujícího roku však došlo k události, jejímž následkem byla dlouhotrvající série arbitrážních i soudních sporů – Adrian Mutu byl pozitivně testován na kokain! Kokain v té době byl a stále je na seznamu zakázaných látek Světové antidopingové agentury (WADA). Chelsea tuto skutečnost vyhodnotila jako hrubé porušení smlouvy a na konci měsíce (října 2004) smlouvu po pouhých 15 měsících její platnosti s okamžitou účinností ukončila. Mutu tak přišel o angažmá v londýnském klubu a kromě toho se musel smířit také s pokutou ve výši 20 tisíc liber a 7 měsíčním distancem, které mu v listopadu 2004 uložila Anglická fotbalová asociace. Mutuově suspendaci byl následně Disciplinárním výborem FIFA přiznán celosvětový účinek. Aby toho nebylo málo, Chelsea začala po rumunském fotbalistovi požadovat zaplacení kompenzace za porušení smlouvy.

Mutu obdrženou výpověď napadl u anglických ligových orgánů. Ty však daly v dubnu 2005 za pravdu Chelsea, když konstatovaly, že z Mutuovy strany došlo k porušení smlouvy bez oprávněného důvodu během ochranné doby a Chelsea tak byla oprávněna smlouvu s ním předčasně ukončit. Mutu se odvolal k Arbitrážnímu tribunálu pro sport (dále také jen jako „CAS“), když sice uznal, že užitím kokainu závažně porušil své smluvní povinností, avšak současně se dovolával toho, že Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů by měly být aplikovány pouze v případech, kdy hráč ukončil smlouvu v úmyslu hrát za jiný klub. CAS jeho odvolání v listopadu 2005 zamítl a konstatoval, že znění Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů nedává žádnou oporu k tomu, aby bylo rozlišováno mezi hráčem, který neoprávněně ukončil smlouvu v úmyslu odejít do jiného klubu, a hráčem, který porušil smlouvu jiným závažným jednáním, například užitím kokainu. Uvedl, že hráčem potvrzené užití kokainu je porušením smlouvy bez oprávněného důvodu podle Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů a spouští s tím spojené následky bez ohledu na to, zda přiměje klub k podání výpovědi, či zda se klub rozhodne ve smluvním vztahu pokračovat.

Chelsea se domáhala zaplacení kompenzace za neoprávněné předčasné ukončení smlouvy proti Mutuovi u Komory FIFA pro řešení sporů (dále také jen jako „Komora“). Komora ale v říjnu 2006 dospěla k tomu, že nemůže o návrhu Chelsea rozhodnout, neboť Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů nepředpokládají rozdělení věci na dvě části – část před národním rozhodčím tribunálem (kde bylo rozhodnuto, že došlo k porušení smlouvy) a část před Komorou (kde by mělo být rozhodnuto o následcích). S tímto závěrem se však Chelsea nehodlala smířit a podala proto odvolání k Arbitrážnímu tribunálu pro sport. CAS v květnu 2007 rozhodnutí Komory zrušil a vrátil případ znovu před ní s konstatováním, že náleží do jurisdikce Komory, aby rozhodla a uložila příslušný sportovní trest a/nebo nařídila kompenzaci vzešlou ze sporu mezi Chelsea a Adrianem Mutu.

V květnu 2008 tak Komora uložila Mutuovi, aby zaplatil Chelsea na kompenzaci za porušení smlouvy částku 17.173.990,- EUR (na vyměření kompenzace v tak vysoké výši měly vliv především vysoké náklady, které Chelsea v souvislosti s koupí Mutua vynaložila, a poměrně dlouhá doba - 3,7 let, jež zbývala do vypršení Mutuova pětiletého kontraktu). Mutu se proti rozhodnutí Komory odvolal k Arbitrážnímu tribunálu pro sport, nicméně i v tomto případě pro něho skončilo odvolací řízení neúspěšně, neboť CAS napadené rozhodnutí v červenci 2009 potvrdil. CAS měl dokonce za to, že skutečná škoda vzniklá Chelsea přesahuje částku přiznanou rozhodnutím Komory, když při její kalkulaci vycházel z neamortizovaných částí jednotlivých akvizičních nákladů (tj. přestupní poplatek, poplatek agentovi hráče, poplatek za podpis smlouvy, příspěvek solidarity, přestupní daň, poplatky agentům klubu). CAS však v souladu se zásadou non ultra petita (nelze přiznat více, než je požadováno) ponechal výši kompenzace na úrovni určené Komorou.

Mutu se odvolal i proti rozhodnutí Arbitrážního tribunálu pro sport, a to ke Švýcarskému federálnímu tribunálu. Poukazoval na neslučitelnost rozhodnutí s veřejnou politikou Švýcarska dle švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém, porušení jeho osobnostních práv a principu lidské důstojnosti, jakož i na nepřípustný zásah do jeho finanční budoucnosti a ekonomické svobody. Švýcarský federální tribunál však tyto argumenty odmítl a odvolání nevyhověl. Soud odmítl také odvolatelův odkaz na kauzu „Bosman“, když měl za to, že řešený případ je odlišný. Rozdílnost spatřoval zejména v tom, že svobodě pohybu, jíž se Mutu dovolával, nebylo po ukončení smlouvy bráněno, o čemž svědčí fakt, že Mutu po své suspendaci nalezl nového zaměstnavatele v Itálii, a to aniž by tento musel za něho zaplatit Chelsea přestupní poplatek.

V červenci 2010 podal Adrian Mutu k Evropskému soudu pro lidská práva stížnost směřující proti Švýcarsku, které se mělo nezajištěním dostatečné ochrany dopustit porušení jeho práv zaručených Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Jako stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť CAS nebyl v jeho věci nezávislý a nestranný, jeho právo na respektování soukromého a rodinného života, neboť uložená kompenzace zakládá nepřípustnou překážku pro jeho finanční budoucnost, obzvláště vede-li dle disciplinárního řádu FIFA k zákazu výkonu profesionální činnosti pro dluhy, jeho právo na zákaz otroctví, neboť s ohledem na výši dluhu bude muset pracovat do konce života, aby mohl zpět vykoupit svou svobodu, a jeho právo vlastnit majetek, neboť uložená kompenzace ho doživotně zbavuje možnosti vlastnit majetek.

Chelsea v. Juventus & Livorno

Vědoma si nereálnosti zaplacení tak vysoké částky hráčem, rozhodla se Chelsea začít tuto vymáhat po Mutuově novém zaměstnavateli.

Adrian Mutu v lednu 2005, v době výkonu zákazu činnosti, podepsal pětiletou smlouvu s Juventusem Turín. Ten za něho nemusel nic platit, neboť po vypovězení smlouvy ze strany Chelsea se Mutu stal volným hráčem. Mutua však nejprve nechal zaregistrovat jiný italský klub - A.S. Livorno Calcio, a to za účelem obejití pravidla o nejvýše přípustném počtu přestupů hráčů ze zemí mimo Evropskou unii v průběhu jedné sezóny, které v Sérii A v té době platilo a které Juventus nebyl schopen dodržet, neboť již dříve kvótu pěti takových hráčů naplnil. Toto pravidlo se však nevztahovalo na případy přestupů hráčů ze zemí mimo EU z jiných italských klubů. Proto se Juventus domluvil s Livornem, že Mutu bude nejprve zaregistrován za Livorno a teprve vzápětí přestoupí do Juventusu. Tento přestup byl uskutečněn po dvou dnech od Mutuovy registrace za Livorno. Mutu za Juventus poprvé nastoupil v květnu 2005, po té, co mu vypršel uložený distanc.

V červenci 2010 se tedy Chelsea znovu obrátila na Komoru FIFA pro řešení sporů, když tentokráte požadovala, aby bylo Juventusu a Livornu uloženo, nechť jí (společně s Mutuem) zaplatí onu částku 17.173.990,- EUR. Chelsea opírala tento svůj nárok vůči italským klubům o ustanovení čl. 14.3 Předpisů upravujících aplikaci Předpisů FIFA pro status a přestupy hráčů z roku 2001 (dále jen jako „čl. 14.3“), podle něhož je-li hráč odpovědný za porušení smlouvy zaregistrován za nový klub a nezaplatil částku kompenzace určenou dle čl. 42 Přepisů FIFA o statusu a přestupech hráčů do jednoho měsíce od oznámení příslušného rozhodnutí Komory pro řešení sporů, má být nový klub považován za společně odpovědný k zaplacení částky kompenzace.

Rozhodnutím z dubna 2013 Komora návrhu Chelsea vyhověla a skutečně shledala Juventus a Livorno odpovědnými společně s hráčem za zaplacení kompenzace. Uvedla, že podle jasného znění čl. 14.3 se hráčův nový klub stal automaticky společně odpovědným za zaplacení uložené kompenzace, která nebyla uhrazena hráčem do jednoho měsíce od oznámení příslušného rozhodnutí. Z jejího pohledu dané ustanovení nerozlišovalo mezi ukončením smlouvy hráčem bez oprávněného důvodu a ukončením smlouvy klubem při existenci oprávněného důvodu. Také konstatovala, že žaloba Chelsea proti Juventusu a Livornu z července 2010 musí být považována za součást řízení, jež bylo zahájeno žalobou Chelsea proti Mutuovi v únoru 2005, a byla tak podána správně a včas.

Komora následovala své dřívější verdikty (a rovněž verdikty Arbitrážního tribunálu pro sport) v podobných případech, ve kterých byly nové kluby označovány za společně a nerozdílně odpovědné za zaplacení kompenzace za hráčovo porušení smlouvy s předchozím klubem bez ohledu na to, zda byly či nebyly do tohoto porušení nějak zapojeny.

Juventus i Livorno byly považovány za nový klub ve smyslu čl. 14.3 z toho důvodu, že Mutuova registrace za Livorno a Mutuův následný přestup do Juventusu měli zřejmou blízkou spojitost.

V případě Livorna bylo rozhodnutí Komory zvlášť přísné, vezme-li se na vědomí, že Mutu za něj neodehrál (a ani neměl odehrát) jediný zápas. Livorno se rozhodlo Juventusu pomoci především pro příslib příchodu turínských hráčů do Livorna na hostování. Nelze se divit, že Livorno a stejně tak i Juventus podali proti rozhodnutí Komory odvolání k Arbitrážnímu tribunálu pro sport. Řízení o obou odvoláních byla spojena do jednoho.

Juventus se ve svém odvolání opíral o následující argumenty.

Juventus nebyl přivolán k účasti na řízeních před anglickými ligovými orgány, Komorou FIFA pro řešení sporů, Arbitrážním tribunálem pro sport a Švýcarským federálním tribunálem. Rozhodnutí vydaná ve všech těchto řízeních směřovala výlučně proti Mutuovi a nelze je tak vynucovat proti Juventusu. Juventus neměl možnost se v uvedených řízeních bránit.

Podle obecných interpretačních principů aplikovatelných dle švýcarského práva čl. 14.3 nezakotvuje automatickou společnou odpovědnost hráčova nového klubu. Naopak použije se pouze tehdy, je-li porušení smlouvy založeno její výpovědí ze strany hráče, k níž dochází bez oprávněného důvodu, a je-li tato výpověď motivována vůlí hráče přestoupit do nového klubu. Zde to však byla Chelsea, kdo se rozhodl smluvní vztah ukončit, a stalo se tak vůči hráči, který neměl v úmyslu ji opustit. Tento výklad je v souladu se zněním čl. 14.3, s jeho vztahem k jiným článkům stejných předpisů a s jeho účelem vyplývajícím z historie jeho přijetí.

Chelsea se nemůže opírat o princip smluvní stability, neboť Mutu ji nehodlal opustit. Naopak byla to ona sama, kdo ukončil vzájemnou spolupráci a uvedl tak Mutua do pozice, v níž si musel hledat nový klub.

Byl-li by připuštěn výklad Chelsea, podle něhož společná a nerozdílná odpovědnost vzniká již ze samotného statusu klubu jako hráčova nového klubu, způsobovalo by to rozpor čl. 14.3 se švýcarským i unijním právem. Znamenalo by to porušení osobnostních práv hráče, případně i švýcarské veřejné politiky. V tomto směru existuje silná analogie se situací hráče Matuzalema, jehož případ byl projednáván u Švýcarského federálního tribunálu. Hráč se závazkem ve výši 20 milionů eur by byl výrazně omezen v možnosti najít si nový klub a tím i v možnosti vykonávat svou profesi, měl-li by se nový klub automaticky a bez dalšího stát společně odpovědným v případě, že hráč nezaplatí.

Předpokladem úspěšnosti žaloby na zaplacení částky podle švýcarského práva je, že se žalobce může opřít o zdroj závazku, tedy žalobní důvod. Tím může být pouze smlouva, delikt, bezdůvodné obohacení, popřípadě důvěra. Chelsea se však v tomto případě o žádný takový žalobní důvod opřít nemůže.

Jestliže mezi Chelsea a Juventusem neexistuje smlouva, nemůže Chelsea vůči Juventusu vznášet smluvní nárok. Existence smluvního vztahu mezi oběma kluby nemůže být dovozována pouze z toho, že je Juventus členem Italské fotbalové federace, která je členem FIFA. Nelze mít tedy za to, že Juventus udělil souhlas s poskytnutím ručení podle článku 111 švýcarského zákona o závazcích (dále jen „ŠZZ“), či s tím, že se stane společně odpovědným ve smyslu článku 143 stejného zákona.

Jelikož se Juventus nikterak neprovinil, nebyl zapojen do ukončení smlouvy s hráčem a nenaváděl hráče k odchodu z Chelsea, když byla to naopak právě Chelsea, kdo hráče propustil, bylo by nespravedlivé odsoudit Juventus k zaplacení kompenzace, jak požaduje Chelsea.

Chelsea se mýlí, když tvrdí, že kompenzace je náhradou za přestupní poplatek, jenž by Juventus musel zaplatit, měl-li by Mutua získat na základě přestupní dohody uzavřené mezi všemi třemi subjekty. V době Mutuova zaregistrování za Juventus jeho hodnota zcela určitě nedosahovala částky 17.173.990,- EUR, vezmou-li se v potaz veškeré okolnosti provázející jeho přestup do Chelsea, porušení smlouvy, jehož se dopustil, distanc a přítomné drogové otázky.

I kdyby právo Chelsea na zaplacení kompenzace vůči Juventusu skutečně bylo dáno, došlo již k jeho promlčení, a to jak podle švýcarského práva, tak podle Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů.

Podle aplikovatelných předpisů je novým klubem první klub, za něhož byl hráč po porušení smlouvy zaregistrován. Proto pouze Livorno může být případně shledáno společně odpovědným za zaplacení kompenzace.

Argumenty, které ve svém odvolání použilo Livorno, byly podobné. Livorno namítalo také to, že Chelsea měla možnost Mutua sankcionovat, udělit mu výstrahu, nebo ho prodat. Namísto toho s ním však ukončila smlouvu, a to proto, že o něho ztratila zájem a rozhodla se ho zbavit. Je iracionální, aby Livorno neslo následky takové volby.

Livorno rovněž uvedlo, že skutečným novým klubem podle aplikovatelných předpisů je Juventus. Proto, je-li žaloba Chelsea opodstatněná, může být zaplacení kompenzace nařízeno pouze Juventusu.

Chelsea se k odvoláním italských klubů vyjádřila následovně.

Chelsea nebyla tím, kdo smlouvu jednostranně ukončil. Ukončení smlouvy způsobila Mutuova jednání. On vytvořil předmětnou situaci a Chelsea nemůže být vytýkáno, že se s ní vypořádala tak, jak uznala za vhodné. Pro posouzení otázky společné a nerozdílné odpovědnosti nového klubu je zcela irelevantní, zda hráč měl či neměl v úmyslu opustit svého stávajícího zaměstnavatele, aby mohl hrát za nový klub. Aplikovatelné předpisy nerozlišují mezi ukončením smlouvy hráčem bez oprávněného důvodu a ukončením smlouvy klubem při existenci oprávněného důvodu. Společná a nerozdílná odpovědnost podle čl. 14.3 vzniká na základě pouhé skutečnosti, že je klub novým klubem hráče, který nesplnil povinnost zaplatit uloženou kompenzaci do měsíce od oznámení příslušného rozhodnutí. Není nikterak odvislá od toho, zda bude novému klubu prokázáno, že hráče k porušení smlouvy naváděl, nebo se jinak provinil, ani od toho, jakým způsobem hráč smlouvu porušil. Takový výklad je v souladu se zněním čl. 14.3, s jeho vztahem k ostatním článkům stejných předpisů, s jeho účelem i s judikaturou Komory a CAS.

Účelem čl. 14.3 je rovněž zajištění toho, že nový klub nezíská zdarma sportovní nebo finanční prospěch z angažování hráče, zatímco předchozí klub zůstane nekompenzován po neoprávněném porušení smlouvy ze strany hráče. Jde o článek, jenž má chránit smluvní stabilitu prostředky zastrašení. Má zabránit tomu, aby strany, které těží z porušení smlouvy hráčem, tj. hráč a nový klub, požívaly příslušné benefity bez kompenzace předchozího klubu.

Juventus měl možnost angažovat Mutua, aniž by za něho musel zaplatit přestupní poplatek. Touto akvizicí získal významný sportovní prospěch, když Mutu měl hlavní úlohu v jeho týmu při vítězství v italské soutěži. Juventus získal také podstatný finanční prospěch, když v červenci 2007 Mutua prodal do Fiorentiny za 8 milionů eur. Při existenci takových okolností je racionální domnívat se, že čl. 14.3 nutí nový klub k tomu, aby udělal totéž, co by musel udělat, pokud by chtěl získat hráče, který řádně plní podmínky své smlouvy. Kompenzace je tedy náhradou za přestupní poplatek, který musí klub zaplatit, hodlá-li dosáhnout konsensuálního předčasného ukončení hráčovy smlouvy s dosavadním klubem.

Požadování aplikace čl. 14.3 neohrožuje veřejnou politiku a analogie s případem „Matuzalem“ není na místě. Čl. 14.3 neporušuje osobnostní práva hráče ani Juventusu a neporušuje rovněž soutěžní právo EU.

Povinnost Juventusu a Livorna k zaplacení částky, kterou neuhradil Mutu, je formou ručení podle čl. 111 ŠZZ nebo společný a nerozdílný závazek ve smyslu čl. 143 ŠZZ.

Žádný klub není povinen stát se novým klubem hráče. Angažovat Mutua bylo svobodným rozhodnutím Juventusu. Nejde zde o případ přísné odpovědnosti, ale o případ, kdy klub zdarma zaregistroval hráče. Juventus mohl velmi snadno Chelsea kontaktovat, aby s ní vyjednal veškeré podmínky vztahující se k akvizici rumunského hráče. Argumentace italských klubů, podle níž je automatické vynucení odpovědnosti proti třetí straně v rozporu se švýcarskou veřejnou politikou, je tudíž nesprávná, neboť o žádném automatickém vynucení nelze hovořit, jestliže si třetí strana může zvolit, zda odpovědnost převezme či nikoli.

Právo Chelsea na zaplacení kompenzace vůči Juventusu a Livornu není promlčené.

Tvrzení Juventusu a Livorna, že jejich neúčastí na řízeních proběhlých mezi Chelsea a Mutuem bylo porušeno jejich právo na obranu, je mylné. Podle Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů (2001) ani podle švýcarského práva nebylo vyžadováno, aby Juventus nebo Livorno byli připojeni jako žalovaný k původnímu řízení vedenému proti Mutuovi. Oba kluby nadto o probíhajícím řízení proti hráči dobře věděly a nebylo jim bráněno v tom, aby hráče podpořily, či aby usilovaly o přistoupení k řízení na stranu žalovaného s cílem pokusit se vyhnout možné vlastní odpovědnosti za zaplacení kompenzace.  

Úvahy Arbitrážního tribunálu pro sport

Úvahy Arbitrážního tribunálu pro sport, který o odvoláních Juventusu a Livorna rozhodoval, byly následující.

Nejprve je zapotřebí vypořádat se s otázkou, jakou právní povahu má podle švýcarského práva čl. 14.3, když jde mimo jiné o nezbytný předpoklad pro výběr a aplikaci správné interpretační metody. Nabízí se vyložit čl. 14.3 podle obecných pravidel pro výklad smluv (projevy vůle stran mají být vykládány tak, jak mohou a měly by být chápány na základě jejich znění, principu dobré víry, kontextu a všech relevantních okolností), nebo podle jiných principů, konkrétně metod pro výklad předpisů a stanov právnických osob. Skutečnost, že Chelsea, Juventus a Livorno jsou nepřímými členy FIFA, sama o sobě nezakládá mezi nimi smluvní vztah. Jelikož smluvní vztah mezi nimi nebyl založen ani jinak, tj. nebyla mezi nimi uzavřena žádná smlouva, která by se týkala Adriana Mutu, nelze mít za to, že se Juventus a Livorno smluvně zavázali k ručení podle čl. 111 ŠZZ, či že smluvně převzali společnou a nerozdílnou odpovědnost za splnění Mutuova dluhu ve smyslu čl. 143 ŠZZ. Ani v případě, že by smluvní vztah mezi kluby skutečně existoval, by nebylo možné konstatovat nastání účinků podle čl. 111 či 143 ŠZZ, neboť čl. 14.3 neobsahuje podstatné náležitosti zde zakotvených institutů. Vzhledem k absenci smluvního vztahu mezi kluby nemůže mít případná odpovědnost nového klubu podle čl. 14.3 smluvní povahu. Tato může být pouze odpovědností předpisovou dle předpisů FIFA.

Při interpretaci čl. 14.3 je nutné nezabývat se pouze jeho jazykovým zněním, ale zkoumat i kontext, ve kterém byla přestupová úprava FIFA přijata. Přestupová pravidla prošla výraznou proměnou po kauze “Bosman“ z poloviny devadesátých let, když cílem bylo vytvořit rovnováhu mezi základním právem hráče na volný pohyb na straně jedné a smluvní stabilitou společně se zájmem na integritě sportu a stabilitě soutěží na straně druhé. Ochrana smluvní stability je jedním z cílů předpisů FIFA, jenž má ve fotbale prvořadý význam a to jak z pohledu klubů a hráčů, tak i z pohledu veřejnosti. Avšak, jak již bylo uvedeno v rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci “Lehtonen“ (kde navzdory tomu, že vytvářejí překážku volnému pohybu pracovníků, byla prohlášena za legitimní pravidla o přestupních termínech), opatření přijatá sportovními federacemi s ohledem na zajištění řádného fungování soutěží nemohou jít nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení sledovaného cíle.

Není žádných pochyb o tom, že Mutu porušil smlouvu a nese plnou odpovědnost za okolnosti ospravedlňující její ukončení. To však neznamená, že zamýšlel svým jednáním takové následky vyvolat, nebo že Chelsea neměla možnost volby, jak na porušení smlouvy zareagovat. K ukončení smlouvy s Mutuem Chelsea nikdo nenutil. Mohla zvolit jiné řešení, mohla se vydat cestou disciplinárních opatření, která by neměla tak velký finanční dopad. K faktu, že Chelsea byla oprávněna, avšak nikoli povinna Mutua propustit, je třeba při posuzování postavení Mutuova nového zaměstnavatele dle předpisů FIFA přihlédnout, má-li být zachován cíl a účel těchto předpisů. Ukončením smlouvy v podání Chelsea dne 28.10.2004 nedošlo k ohrožení smluvní stability mající za cíl mimo jiné zajistit fungování a regulérnost soutěže. Rozhodla-li se Chelsea smluvní vztah s Mutuem ukončit, postrádá logiku, že se nyní odvolává na obohacení Juventusu a Livorna, k němuž mělo dojít angažováním tohoto propuštěného fotbalisty.

V době, kdy Chelsea ukončila s Mutuem spolupráci, směřoval její nárok výlučně proti Mutuovi. Pokud by Mutu již nikdy neuzavřel smlouvu s jiným klubem, Chelsea by zůstala neodškodněná vzhledem k nízké pravděpodobnosti možnosti zaplacení přiznané sumy Mutuem. Za těchto okolností je obtížné srozumět se s tím, že by ve jménu smluvní stability měl být nárok Chelsea vůči hráči ve výši 17.173.990,- EUR nesen společně a nerozdílně novým klubem, který k tomuto nikdy neudělil souhlas, nebyl nikterak zapojen do porušení smlouvy a nebyl dokonce ani předvolán k účasti na řízení, v němž bylo o nároku rozhodováno.

Mutuovým propuštěním na sebe Chelsea vzala riziko, že ponese škodu plynoucí z porušení smlouvy. Nynější úsilí Chelsea profitovat ze skutečnosti, že nový klub získal angažováním Mutua sportovní a finanční prospěch, je nesourodé s jejím nezájmem o Mutuovy služby v době, kdy se mu rozhodla dát výpověď. Pokud by Chelsea skutečně přisuzovala Mutuovi nějakou hodnotu, snažila by se ho prodat do jiného klubu, který by byl ochoten za něho zaplatit. Vydala se však jinou cestou.

Jelikož se Chelsea před zahájením řízení před Komorou v červenci 2010 na Juventus a Livorno neobrátila s jakýmkoli požadavkem a jelikož ani nepodložila svá tvrzení o porušení smluvní stability, integrity sportu a stability soutěží žádnými konkrétními důkazy, lze mít za to, že její postup nesleduje žádný jiný účel než zvýšit šance na obdržení větší finanční kompenzace. Když se Chelsea rozhodla zahájit řízení proti Mutuovi, bylo to již po té, co byl Mutu za Livorno a za Juventus zaregistrován. Místo toho, aby se Chelsea na tyto kluby ihned obrátila, ponechala je o svém úmyslu v nevědomosti, a to až do doby, kdy ohledně kompenzace nastal účinek res iudicata. V postoji a strategii Chelsea nelze spatřovat snahu o ochranu smluvní stability. Především nelze nalézt spojitost mezi požadovanou kompenzací a zájmem na ochraně legitimních smluvních očekávání.

Tvrzení Chelsea, podle něhož čl. 14.3 uvaluje společnou odpovědnost na nový klub i v případech, kdy nebylo prokázáno, že hráče k porušení smlouvy naváděl nebo se jinak provinil, a bez ohledu na způsob porušení smlouvy hráčem, je nepřiměřené. Není žádných pochyb o tom, že hrozba společné a nerozdílné odpovědnosti za zaplacení kompenzace (spolu s disciplinárními sankcemi) odrazuje kluby od toho, aby naváděly hráče k porušení smlouvy s jejich stávajícím zaměstnavatelem. Avšak takový zastrašující efekt nemá smysl tehdy, kdy byl hráč svým dosavadním zaměstnavatelem propuštěn a nemá jinou možnost, než si najít zaměstnavatele nového. Měl-li by být výklad čl. 14.3 v podání Chelsea připuštěn, byla by na nový klub uvalena automatická a nepodmíněná odpovědnost neodvislá od provinění nebo smluvního základu, tj. bez kauzy. To je však podle švýcarského práva neakceptovatelné.

Je třeba přisvědčit námitce Juventusu a Livorna, podle níž by povinnost nového klubu zaplatit kompenzaci i v případě, kdy tento nebyl jakkoli zapojen do porušení smlouvy, bránila hráči v nalezení nového zaměstnavatele. Žádný klub by pravděpodobně nebyl ochoten zaplatit mnohamilionovou částku za hráče, který byl předchozím klubem propuštěn pro hrubé porušení smlouvy, odpykává si trest několikaměsíčního zákazu činnosti a potýká se s drogovými problémy. Výklad čl. 14.3 v podání Chelsea je neobhajitelný.

Nelze porovnávat situaci, kdy je klasicky vyjednáváno o přestupní částce za hráče, který je stále ve smluvním vztahu k dosavadnímu klubu, a situaci, kdy by mělo být vyjednáváno o částce za hráče, který byl dosavadním klubem propuštěn. Zatímco v prvním případě je hráč stále placen dosavadním klubem, ve druhém případě by nebyl placen ani dosavadním klubem, ani klubem, který by se eventuálně mohl stát jeho novým zaměstnavatelem. Adrian Mutu byl shledán odpovědným za porušení smlouvy až v prosinci 2005, tj. po více než deseti měsících od jeho registrace za Livorno a za Juventus a po více než roce od jeho propuštění z Chelsea. Do té doby byl nárok Chelsea vůči němu nejistý. Stejně tak by byl nejistý i nárok Chelsea na zaplacení ekvivalentu přestupní částky vůči novému klubu. Vyjednávání by tedy vždy muselo být odloženo až do doby, než bude zjištěno, zda dosavadní klub ukončil smlouvu s hráčem z oprávněného důvodu či bez oprávněného důvodu. Předtím by zřejmě žádný rozumný klub hráče neangažoval.

V tomto případě trvalo téměř 5 let, než ohledně hráči uložené kompenzace nastaly účinky res iudicata. Komora vyčíslila její výši na částku 17.173.990,- EUR. Podle Arbitrážního tribunálu pro sport mohlo jít o ještě vyšší sumu (avšak nelze přiznat více, než je žádáno). To pouze potvrzuje fakt, že výše kompenzace za porušení smlouvy bez oprávněného důvodu je nepředvídatelná a na její stanovení se musí dlouho čekat. Pokud by nový klub hráče ihned zaměstnal, převzal by odpovědnost za zaplacení částky, jejíž výše není předem určitelná. To platí o to více, když nový klub nemá k dispozici potřebné informace (např. o výši odměny a dalších plnění příslušejících hráči na základě staré smlouvy, o výši poplatků a úhrad vynaložených předchozím klubem v souvislosti s pořízením hráče amortizované za dobu trvání smlouvy, apod.), aby mohl tuto výši posoudit.

Z uvedeného vyplývá, že tak dlouho, jak dlouho by trvalo, než nový klub dosáhne dohody s předchozím klubem, by hráč nemohl pracovat a vydělávat na své živobytí. Akceptace výkladu čl. 14.3 v podání Chelsea by znamenala návrat do předbosmanovských časů, kdy přestupní poplatky bránily hráčům ve volném pohybu.

Výklad čl. 14.3, jak jej prezentuje Chelsea, je příliš široký, přesahuje rámec cíle ochrany smluvní stability, neslučuje se se základním principem svobodného výkonu profesionální činnosti a v nepřiměřené míře chrání zájmy předchozího klubu. Jeho přijetí by mělo za následek, že kluby budou odmítat zaměstnat hráče s povinností zaplatit kompenzaci předchozímu klubu. Tito hráči by pak končili natrvalo zbaveni zdrojů svých profesionálních příjmů.

Článek 14.3 se nepoužije v případech, ve kterých šlo o rozhodnutí zaměstnavatele s okamžitou účinností propustit hráče, který neměl v úmyslu odejít do jiného klubu a ve kterých nový klub nebyl zapojen do ukončení smluvního vztahu mezi hráčem a předchozím klubem, ani jinak se neprovinil. Takový závěr neohrožuje smluvní stabilitu. Hráč bude i nadále odrazován od toho, aby jednostranně porušil smlouvu, neboť pakliže tak učiní, bude čelit břemeni potencionální kompenzace přiznané ve prospěch předchozího klubu. Bude-li si hráč vědom, že poruší-li smlouvu a tato bude následně ukončena, bude muset sám zaplatit předchozímu klubu vysokou kompenzaci, bude zastrašující účinek ještě silnější, než pokud by ji měl společně a nerozdílně s ním uhradit nový klub. Smluvní stabilita může být tedy naopak posílena.

CAS tedy vyhověl odvoláním Juventusu a Livorna a zrušil rozhodnutí Komory ukládající oběma klubům zaplatit Chelsea finanční kompenzaci společně a nerozdílně s Mutuem.