Objektivní odpovědnost v dopingových kauzách

Systém boje proti dopingu je vybudován v zásadě na soukromoprávní úrovni. Ačkoli spoluzakladateli Světové antidopingové agentury (The World Antidoping Agency, dále jen „WADA“), která v boji proti dopingu ve sportu hraje klíčovou roli, byli vedle zástupců olympijského hnutí také zástupci vlád, byla WADA založena jako nadace dle švýcarského práva a jí vydávané předpisy nejsou obecně závaznými právními normami.

Nic na tom nemění ani skutečnost, že naprostá většina států po celém světě přistoupila k Mezinárodní úmluvě UNESCO proti dopingu, která byla přijata na 33. zasedání Generální konference UNESCO 19.10.2005. Skrze úmluvu se státy přihlásily k zásadám[1] stanoveným ve Světovém antidopingovém kodexu (The World Anti-Doping Code, dále jen „Kodex“)[2], který představuje základní univerzální dokument, z něhož vychází světový antidopingový program. Pro Českou republiku vstoupila úmluva v platnost dne 1.7.2007.[3]

Národní antidopingovou organizací v České republice je Antidopingový výbor České republiky (dále jen „ADV ČR“)[4], který byl jako příspěvková organizace ustaven Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy zřizovací listinou č.j. 24 631/1999-50. Své povinnosti stanovené v čl. 20.5. Kodexu, který národním antidopingovým organizacím ukládá přijmout a zavést antidopingovou politiku a pravidla, která jsou v souladu s Kodexem, ADV ČR dostál přijetím Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice (dále jen „Směrnice“).[5] Stěžejní úprava Kodexu výslovně vyjmenovaná v čl. 23.2.2. Kodexu, musela být upravena ve Směrnici bez podstatných změn. Zejména definice dopingu, resp. seznam jednotlivých porušení antidopingových pravidel, pravidla pro dokazování a druh a výše sankcí musí být po celém světě pro všechny stejné a národní antidopingové organizace jsou proto povinny tato ustanovení ve svých předpisech přijmout bez jakékoli úpravy. Ostatní ustanovení jsou v podstatě také povinná, přestože je antidopingové organizace nemusí začlenit doslovně - buď ponechávají organizaci určitou míru flexibility pro stanovení svých pravidel, nebo není nutné opakovat tato ustanovení ve vlastních antidopingových pravidlech dané antidopingové organizace.

Definice dopingových přestupků, stejně jako pravidla pro dokazování a sankce předepsané Kodexem byly povinně v doslovném znění převzaty Směrnicí a v dalším textu bude proto odkazováno na tuto českou úpravu. Jelikož však podle Kodexu nejvyšší autoritu, která vytváří judikatorní rámec pro výklad a aplikaci norem mezinárodního antidopingového systému, představuje Rozhodčí soud pro sport se sídlem v Lausanne (Court of Arbitration for Sport, dále jen „CAS“)[6], bude v dalším textu odkazováno také na některá jeho rozhodnutí.

 

Soukromoprávní povaha antidopingového závazku

Vzhledem k jejich soukromoprávní povaze zavazují antidopingová pravidla sportovce čistě proto, že se k jejich dodržování sami dobrovolně zavázali, ať již přímo nebo nepřímo. Takový závazek může vzniknout několikerým způsobem.

1. Nejčastěji tento závazek vychází z členského vztahu mezi sportovcem a jeho sportovním klubem či zastřešujícím sportovním svazem, které jsou v podmínkách českého sportu v naprosté většině případů sdružením ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. V ideálním případě by stanovy českých sportovních svazů obsahovaly odkaz na Směrnici, resp. v rámci výčtu členských práv a povinností uváděly povinnost člena sdružení dodržovat Směrnici, a sportovci byli přímými členy zastřešujícího sportovního svazu, jehož stanovy takový závazek obsahují. Ne všichni sportovci jakožto fyzické osoby však musí být, a v českém prostředí ani zpravidla nejsou, přímými členy svazu. A bohužel často ani závazek dodržovat antidopingová pravidla není důsledně obsažen přímo ve stanovách jakožto stěžejním předpisu sdružení, nýbrž pouze v jiném interním předpise sdružení a jeho formulace není vždy dokonalá.[7]

2. Právě pro mnohdy problematickou platnost členského závazku a zejména s cílem dostát požadavku písemné formy rozhodčí doložky, jejíž ne-/platnost může být pro další průběh dopingového řízení klíčová, přistupují z opatrnosti mnohé sportovní asociace a pořadatelé významných sportovních akcí k uzavírání zvláštních písemných smluv s konkrétními jedinci. Zpravidla jde o jednorázové smlouvy či jednostranná prohlášení pro akce mezinárodního charakteru. (Kupříkladu ČOV podmiňuje účast sportovce na olympijských hrách podpisem „Závazku sportovce ve věci dopingu“.[8])

3. Můžeme se setkat také s právním názorem, že již samotnou účastí na jakémkoli sportovním soutěžení každý sportovec, tzn. i „nečlen“ pořádajícího sportovního sdružení, vyjadřuje konkludentně svou vůli dodržovat pravidla pořadatele, potažmo tedy i pravidla antidopingová.

Problematika vzniku členství a námi sledovaného závazku dodržovat antidopingová pravidla má několik rovin, není však účelem ani v možnostech tohoto článku se touto problematikou zabývat. Předpokládejme tedy, že antidopingový závazek platně vzniká přijetím přihlášky k registraci příslušným sportovním svazem, neboť v ní sportovec vyjadřuje svou vůli stát se členem a dodržovat stanovy i jiné interní předpisy daného sdružení, případně na základě individuální smlouvy či jednostranného prohlášení pro konkrétní sportovní akci.

 

Objektivní odpovědnost

Největší kritice antidopingového systému je podroben institut objektivní odpovědnosti (strict liability). Dle ustanovení čl. 2.1.1. a čl. 2.2.1. Směrnice je osobní odpovědností každého sportovce zajistit, aby žádná zakázaná látka uvedená na Seznamu zakázaných látek a metod[9] nevnikla do jeho těla.

K porušení článku 2.1.1. Směrnice pak dochází již tím, že je zjištěna přítomnost jakékoli zakázané látky, jejích metabolitů[10] nebo markerů[11] ve vzorku[12] sportovce. Není nutné, aby byl sportovci prokázán úmysl, zavinění, nedbalost či vědomé použití. S výjimkou látek, pro které jsou v Seznamu zakázaných látek a metod stanoveny kvantitativní limity, dochází k porušení citovaného článku při přítomnosti jakéhokoli množství látky, metabolitů nebo markerů ve vzorku sportovce. Zvláštní kritéria pro vyhodnocování zakázaných látek platí pro látky, které mohou být vyprodukovány rovněž endogenním způsobem.

Stejně tak dle článku 2.2.1. Směrnice není nutné prokázat úmysl, zavinění, nedbalost nebo vědomé použití zakázané látky nebo zakázané metody. Ani otázka, zda zakázané látky nebo metody měly nebo neměly vliv na výkonnost sportovce nehraje pro posuzování jeho odpovědnosti žádnou roli. Toto ustanovení umožnilo postihovat sportovce za doping i na základě nepřímých důkazů, tedy především na základě dlouhodobého „profilování“, kdy jsou na základě odběru vzorků krve sledovány její fyziologické parametry. Jsou-li zjištěny neobvyklé odchylky, pro které neexistuje jiné vysvětlení (sportovec např. neprokáže existenci onemocnění, které by takovou odchylku zapříčinilo), může být sportovec shledán odpovědným za porušení tohoto antidopingového pravidla.[13]

Důvodem pro zakotvení této možnosti v Kodexu, potažmo ve Směrnici, byla realita vysoce kvalifikovaného dopování ve vrcholovém sportu. Sportovci pod odborným vedením často používají látky a metody, které nelze z odebraných vzorků zjistit buď vůbec nebo jen v krátkém časovém úseku po jejich užití. Porušení antidopingové legislativy tak může být nyní odhaleno díky výkyvům fyziologických ukazatelů, které nemají původ v jiné příčině než v dopování.

Na národní úrovni[14] je ADV ČR povinen před příslušným rozhodovacím orgánem národního sportovního svazu prokázat, a to k jeho „dostatečné spokojenosti“[15], že došlo k porušení antidopingového pravidla, tj. že byla nalezena zakázaná látka, její metabolity nebo markery ve vzorku sportovce nebo že došlo k použití zakázané látky nebo metody. V této „první fázi“ se rozhodovací orgán nezabývá subjektivní stránkou věci. Otázka vnitřního vztahu sportovce k jeho dopingovému „provinění“, které Směrnice, respektujíc originální znění Kodexu, vypočítává jako „úmysl, zavinění, nedbalost či vědomé použití“, je pro vznik odpovědnosti bezpředmětná a, jak bude dále popsáno, uplatní se teprve ve fázi rozhodování o výši sankce.

Skutkové okolnosti vztahující se k porušení antidopingových pravidel mohou být prokazovány jakýmkoli spolehlivým způsobem včetně doznání. Důkazní břemeno ADV ČR je přitom větší než pouhé prokázání pravděpodobnosti, ale nižší než je důkaz nade vší pochybnost, kterýžto princip se uplatňuje v rámci trestního řízení. Sportovec může tyto objektivně zjištěné skutečnosti vyvrátit např. tím, že prokáže nedovolenou manipulaci se vzorky, chybu v analýze vzorků či jinou nedovolenou odchylku od postupů daných Mezinárodním standardem[16][17] nebo od jiného antidopingového pravidla či zásady. Jakákoli pochybnost o řádném nakládání s odebranými vzorky by měla být vykládána ve prospěch sportovce.[18]Sportovec pak na rozdíl od ADV ČR nese nižší důkazní břemeno představované mírou pravděpodobnosti.

Pro příslušné rozhodovací orgány svazů a mezinárodních federací, by bylo prakticky nemožné prokázat sportovci úmyslné či nedbalostní zavinění dopingu. Na rozdíl od státních orgánů soukromé sportovní organizace nedisponují možností sportovce vyšetřovat a s ní souvisejícími donucovacími prostředky. Boj s dopingem by byl za takových okolností vysoce neefektivní, dá se říci „bezzubý“. V rozhodnutí č. 2001/A/317 CAS uvedl: “Bylo by definitivním koncem jakéhokoli smysluplného boje proti dopingu, pokud by sportovní federace měly prokazovat požadované subjektivní prvky přestupku, tj. úmysl či nedbalost na straně sportovce.“

 

Posouzení zavinění

Otázka zavinění je projednávána v rámci rozhodování o výši sankce, která má být za porušení Směrnice (Kodexu) uložena. Od momentu nálezu zakázané látky či prokázání použití zakázané látky nebo metody dochází k přesunu důkazního břemene na sportovce. Za důkaz může sloužit cokoli, co může přispět k objasnění věci včetně doznání (čl. 3.2. Směrnice).

Jestliže sportovec ve smyslu ustanovení čl. 10.1.1. Směrnice prokáže, že k porušení nedošlo jeho zaviněním ani nedbalostí, pak jeho individuální výsledky v jiných soutěžích než je soutěž, v jejímž průběhu došlo k danému porušení, nebudou anulovány. To ovšem pouze pokud jeho výsledky v jiných soutěžích než v té, ve které se dopustil porušení antidopingového pravidla, nemohly být pravděpodobně ovlivněny tímto porušením antidopingového pravidla.

Trestu zákazu činnosti za přítomnost či použití specifické látky[19] sportovec může předejít, pokud v souladu s čl. 10.4. Směrnice prokáže: 1) jak se specifická látka dostala do jeho těla a 2) že nebyla zamýšlena ke zvýšení sportovního výkonu sportovce nebo k zamaskování použití látky zvyšující výkon. Předepsaná doba zákazu činnosti (za první porušení je obvykle ukládán trest zákazu činnosti na 2 roky, v případě přitěžujících okolností dle čl. 10.6. Směrnice však může být doba prodloužena až na 4 roky) pak může být ve výjimečných případech snížena na trest napomenutí bez zákazu činnosti nebo, měla-li být uložena sankce 4 letá, až na 2 roky zákazu činnosti. Zatímco skutečnost, že látka nebyla použita s úmyslem zvýšení sportovního výkonu nebo k zamaskování použití látky zvyšující výkon, musí být prokázána rozhodovacímu orgánu k jeho spokojenosti, to jak se specifická látka dostala do jeho těla, může sportovec prokázat mírou pravděpodobnosti. Ve prospěch tvrzení sportovce, že látka nebyla užita s úmyslem zvýšit[20] výkon, mohou hovořit např. tyto skutečnosti: povaha specifické látky nebo načasování jejího užití nemohlo být pro sportovce prospěšné; sportovec neskrýval užití a toto uvedl např. v protokolu o dopingové kontrole; lékařské záznamy odůvodňující předepsání specifické látky pro jiné než sportovní důvody. Obecně se vychází ze zásady, že čím větší je potenciál látky zvýšit výkonnost, tím větší je důkazní břemeno sportovce pokud jde o prokázání, že nedošlo k užití s úmyslem zvýšit sportovní výkon. Kritériem pro snížení doby zákazu činnosti je výslovně míra zavinění sportovce. Skutečnost, že sportovci v důsledku uložení zákazu činnosti unikne možnost vydělat velké množství peněz nebo že mu již nezbývá příliš času v jeho sportovní kariéře, přitom pro snížení trestu nehraje žádnou roli.

Toto privilegované ustanovení týkající se specifických látek bylo do Kodexu a Směrnice zahrnuto proto, že přítomnost/použití specifické látky poskytuje na rozdíl od ostatních zakázaných látek větší pravděpodobnost „nedopingového“ vysvětlení. To však neznamená, že by byly specifické látky méně závažným prostředkem dopování a doba zákazu činnosti může být i při jejich přítomnosti ve vzorku sportovce či prokázání jejich použití zvýšena podle čl. 10.6. Směrnice až na 4 roky.

Neuložení nebo zkrácení doby zákazu činnosti může sportovec dosáhnout dále při splnění podmínek čl. 10.5. Směrnice, a sice, když prokáže, že nenese žádné zavinění ani nedbalost (neuložení doby zákazu činnosti dle čl. 10.5.1. Směrnice) nebo že k porušení antidopingových pravidel došlo v důsledku jeho nevýznamného zavinění či nevýznamné nedbalosti (zkrácení doby zákazu činnosti dle čl. 10.5.2. Směrnice). Chce-li sportovec dosáhnout neuložení nebo zkrácení trestu zákazu činnosti v případě porušení čl. 2.1. Směrnice (Přítomnost zakázané látky nebo jejích metabolitů nebo markerů), musí rovněž prokázat, jak se látka dostala do jeho těla. Jako příklad, kdy v důsledku neexistence zavinění nebo nedbalosti není zákaz činnosti vůbec uložen, je v komentáři Kodexu uvedena situace, kdy sportovec může dokázat, že i přes veškerou patřičnou opatrnost byl poškozen zlovolným činem soupeře.

K aplikaci čl. 10.5.1. a 10.5.2. Směrnice by mělo docházet jen ve skutečně výjimečných případech. Tomu odpovídá také poměrně přísná rozhodovací praxe CAS, která na sportovce klade nemalé nároky. Sportovci nesou odpovědnost za to, co požijí, a musí přitom počítat jak s možností úmyslné kontaminace jídla i nápojů, včetně potravinových doplňků, ze strany soupeřů, tak s neúmyslnou kontaminací způsobenou sportovci blízkými osobami v důsledku jejich neznalosti. Sportovci odpovídají za volbu svého doprovodného personálu. Za standardních okolností se nemohou vymlouvat na chyby svého lékaře či trenéra, v opačném případě by tak končila naprostá většina dopingových sporů. Sportovec může dosáhnout snížení trestu jen za zcela výjimečných okolností a jen když prokáže, že on sám učinil všechna nutná opatření, aby se látka nedostala do jeho těla. Odvolává-li se na svého lékaře, musí prokázat, že byl v léčení, musí předložit lékařskou dokumentaci a diagnózu, doložit nutnost léčení lékem obsahujícím dotyčnou látku a také to, že lék užil jen v předepsaném rozsahu.[21] Musí rovněž prokázat, že lékaře informoval, že je výkonným sportovcem a že léky nesmí obsahovat zakázané látky. Navíc i při existenci již zmíněných předpokladů sportovec musí uspokojivě prokázat, že nevěděl nebo neměl podezření a ani nemohl rozumně a při vynaložení té největší opatrnosti vědět či mít podezření, že je mu lékařem podávána zakázaná látka.[22] Považuje se za nedbalost sportovce, jestliže použije jakýkoli lék bez konzultace s lékařem, pokud z příbalového letáku o léku mohl sám zjistit, že obsahuje zakázanou látku, či pokud v případě pochyb ohledně léku či přípravku nekonzultuje dalšího odborníka. Komentář Kodexu jako příklad pro snížení doby zákazu činnosti výslovně uvádí situaci, kdy sportovec jasně prokáže, že pozitivní test byl způsoben kontaminací běžného multivitaminového prostředku získaného ze zdroje, který nemá žádný vztah k zakázaným látkám a pokud sportovec dbal na to, aby nebral neprověřené potravinové doplňky.[23]

Kritici antidopingové úpravy uvádějí, že důkazní břemeno kladené na sportovce v čl. 10. 4. a 10.5. Směrnice paradoxně zvýhodňuje ty sportovce, kteří vědomě dopovali, neboť ti jsou snáze schopni doložit a prokázat okolnosti jejich dopingového prohřešku.[24] Zde se nabízí však protiargumentace těch, kteří usilují o to, aby boj s dopingem byl skutečně efektivní. Představme si totiž, že by důkazní břemeno ohledně těchto okolností nesl antidopingový orgán. Pokud má sám sportovec potíže zjistit a prokázat, jak se např. látka dostala do jeho těla, jak by toho bez jakýchkoli donucovacích vyšetřovacích kompetencí mohla úspěšně dosáhnout antidopingová organizace? Pokud jde o vědomé dopování, jen stěží by navíc mohl sportovec splnit podmínky pro zkrácení nebo neuložení trestu zákazu činnosti dle čl. 10.5. Směrnice. Navíc znovu připomínám, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, jak se látka dostala do těla sportovce, je představováno mírou pravděpodobnosti.

Další možnosti snížení (pozastavení) trestu zákazu činnosti pak nabízí čl. 10.5.3. a 10.5.4. Směrnice. V prvním případě tehdy, jestliže provinivší se sportovec nebo jiná osoba poskytne významnou pomoc při odhalení nebo prokázaní porušení pravidel dalšími osobami. V případě druhém, přizná-li se sportovec dobrovolně k porušení pravidel dříve než obdrží výzvu k dopingové kontrole (v případě porušení jiného antidopingového pravidla než čl. 2.1. Směrnice před obdržením prvního oznámení o porušení pravidla dle čl. 7 Směrnice) a přiznání je v době jeho uskutečnění jediným spolehlivým důkazem.

Trest zákazu činnosti je možné také prodloužit a opět zde hraje roli míra zavinění sportovce. Je-li prokázána existence přitěžujících okolností opravňujících udělení delší doby zákazu činnosti, může být předepsaná doba prodloužena až na 4 roky, ledaže sportovec ke spokojenosti vyšetřujícího orgánu prokáže, že neporušil antidopingové pravidlo vědomě. Aplikaci čl. 10.6. Směrnice a tudíž hrozbě prodloužení doby zákazu činnosti se sportovec může vyhnout tak, že se k porušení přizná ihned poté, co obdrží oznámení o podezření z porušení antidopingového pravidla od ADV ČR.

Jak bylo právě předestřeno, otázka zavinění je posuzována až v rámci rozhodování o právním důsledku porušení dopingového pravidla, t.j. o uložení sankce. Nejedná se o možnost vyvinění se z odpovědnosti za porušení antidopingového pravidla, nýbrž de facto o vyhnutí se trestu zákazu činnosti nebo alespoň jeho předepsané výši.

Lze se setkat s kritikou toho, že i v případě, podaří-li se sportovci, (z jeho pohledu v ideálním případě), sankci minimalizovat jen na napomenutí bez zákazu činnosti, stejně na něm vždy uvázne stigma dopingového hříšníka.[25] Tato kritika ale není opodstatněna, neboť k porušení antidopingového pravidla skutečně došlo a odpovědnost sportovce vznikla. Po posouzení subjektivní stránky tohoto porušení však pouze nedochází k uložení trestu zákazu činnosti, ale jen k napomenutí. To byl ostatně také případ českého reprezentanta v rychlostní kanoistice Jana Štěrby.[26] Z hlediska antidopingových předpisů Štěrba dopoval, rozhodci CAS však při úvahách o výši uloženého trestu přihlédli k následujícím „polehčujícím okolnostem“: sportovec jednal od počátku v maximální míře dobré víry; nesnažil se získat konkurenční výhodu; porovnal složky předmětného doplňku stravy, pro jehož užití byl pozitivně testován, se Seznamem zakázaných látek a metod pro rok 2012; vyhledal radu nezávislého kvalifikovaného lékaře; uvedl předmětný přípravek na svém formuláři pro dopingovou kontrolu a je atletem s dlouhodobě čistým antidopingovým záznamem. Sám čtenář tohoto příspěvku si posoudí, nakolik dopingový přestupek Jana Štěrbu v očích české veřejnosti poškodil.

 

Závěr

Ačkoli je odpovědnost za porušení antidopingového pravidla označována jako „striktní“, tzn. v českém překladu „objektivní“, je subjektivní stránka, t.j. otázka zavinění sportovce, posuzována v rámci rozhodování o uložení sankce. Na základě posouzení subjektivní stránky věci může dojít až k tomu, že trest zákazu činnosti není vůbec uložen a sankce se omezí pouze na napomenutí. V důsledku toho pak sportovec není v další sportovní činnosti nikterak omezen, byť nelze tvrdit, že již samotné vedení dopingového řízení nemá na sportovce žádný dopad. (Už třeba jen pro obligatorní vyslovení prozatímního zákazu činnosti dle čl. 7.2. Směrnice).

Antidopingová úprava, jako cokoli lidmi vytvořené, není dokonalá. Jedná se o složitý systém norem, jejichž autory nemohou být jen právníci, ale které si vyžadují také spolupráci kvalifikovaných odborníků v přírodovědných oborech. Popularitě úpravy bohužel často neprospívá ani její aplikace v praxi, když jednak v naprosté většině případů české sportovní svazy nedisponují členy disciplinárních komisí kvalifikovanými v oblasti antidopingových předpisů a jednak v rámci disciplinárního řízení nejsou často respektovány elementární zásady spravedlivého procesu. Antidopingová úprava však není drakonická a není pravdou, že by byli sportovci nemilosrdně trestáni bez jakéhokoli ohledu na jejich zavinění! Z pochopitelných důvodů, zejména však proto, že se boj s dopingem odehrává na „soukromoprávním hřišti“, nelze dle mého názoru od přísné konstrukce objektivní odpovědnosti zcela ustoupit, poněvadž bychom tím rezignovali na efektivní boj proti dopování. WADA reflektuje aktuální vývoj i kritiku subjektů zapojených do antidopingového systému v rámci pravidelně probíhajících revizí Kodexu. Právě nyní se připravuje další a kdokoli může své připomínky adresovat přímo WADA. Lze proto doufat, že společnými silami, „kontrolorů“ i „kontrolovaných“, se podaří systém precizovat tak, aby jej všichni právem a bez výhrad respektovali. Rezignovat na tyto snahy a vydat se cestou legalizace dopingu je dle mého názoru cestou do pekel.

 

Mgr. Liběna Vondráčková, LL.M.
advokátka
předsedkyně CASL

 


[1]Dle čl. 4 odst. 2 Kodex není integrální součástí úmluvy, je uveden jen pro informaci, a nepředstavuje proto pro účastnické státy závazky ve smyslu mezinárodního práva.

[2] Český překlad Kodexu dostupný z: http://www.antidoping.cz/dokumenty_kodex.php.

[3] Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 58/2007 Sb. m. s.

[4] Více na www.antidoping.cz.

[5] Dostupná z: http://www.antidoping.cz/dokumenty_smernice.php.

[6] Oficiální stránky soudu: www.tas-cas.org

[7] Můžeme povinnost hrát „fair-play“ považovat za závazek nedopovat? S jistými výhradami zřejmě ano. Daleko problematičtěji bychom však dovozovali např. závazek podrobit se dopingové kontrole.

[8] Jeho text tvoří Přílohu č. 2 Antidopingového programu ČOV.

[9] Více k němu viz. čl. 4 Směrnice.

[10] Dle Přílohy 1 Směrnice je metabolit jakákoli látka, která je produktem biotransformačních procesů.

[11] Dle Přílohy 1 Směrnice je marker sloučenina, skupina sloučenin nebo biologické parametry, které indikují použití zakázané látky nebo zakázané metody.

[12] Dle Přílohy 1 Směrnice je za vzorek považován jakýkoli biologický materiál odebraný za účelem dopingové kontroly, nejčastěji moč.

[13] K projektu „Athlete biological passport více na: http://www.wada-ama.org/en/Science-Medicine/Athlete-Biological-Passport/

[14] Obdobně probíhá řízení před příslušnými orgány mezinárodních sportovních federací ve věci dopingových provinění sportovců mezinárodní úrovně, za které jsou považováni sportovci, které jedna nebo více mezinárodních federací zařadí do Registru pro testování mezinárodní federace. Jedná se o nejúspěšnější sportovce daného sportovního odvětví. Řízení na mezinárodní úrovni probíhá také v případě, je-li sportovec pozitivně testován během mezinárodní sportovní akce.

[15] Čl. 3.1. Směrnice.

[16] Dle Přílohy 1 Směrnice se jedná o standard, který přijala WADA pro podporu Kodexu. Dodržování Mezinárodního standardu (na rozdíl od jiných alternativních standardů, postupů nebo procedur) bude postačovat k závěru, že procesy, které jsou uvedeny v Mezinárodním standardu, byly uskutečněny řádně. Mezinárodní standardy zahrnují všechny technické dokumenty vydané na základě Mezinárodního standardu.

[17] Srov. čl. 3.2.1. Směrnice.

[18] Viz. např. CAS 91/56.

[19] Specifické látky jsou látky určené pro účely ukládání sankcí článkem 4.3. Směrnice.

[20] Rozhodující není, zda látka zvýšila či nezvýšila výkon sportovce, ale jaký byl záměr sportovce v době užití látky.

[21] BUBNÍK, Gerhardt. Seminář ČSTV a MŠMT k problematice dopingu. Právní problematika revidovaného Světového antidopingového kodexu. Praha 3.12.1998. Materiál dostupný z: http://cms.czecharchery.cz/files/attachments/100/572-Smernice-pro-kontrolu-a-postih-dopingu-v-CR-Dr-G-Bubnik.ppt

[22] Tamtéž.

[23] Originální znění Kodexu včetně komentáře k jednotlivým ustanovením je dostupné z: http://www.wada-ama.org/en/World-Anti-Doping-Program/Sports-and-Anti-Doping-Organizations/The-Code/. Jeho český překlad je dostupný z: http://www.antidoping.cz/dokumenty_kodex.php.

[24] Např. ADOLPHSEN, Jens; NOLTE, Martin; LEHNER, Michael; GERLINGER, Michael: Sportrecht in der Praxis. Stuttgart, Německo, Kohlhammer, 2012. S. 333.

[25] Např. ADOLPHSEN, Jens; NOLTE, Martin; LEHNER, Michael; GERLINGER, Michael: Sportrecht in der Praxis. Stuttgart, Německo, Kohlhammer, 2012. S. 332.

[26] CAS OG 12/07