Česká společnost sportovního práva, z.s.


Czech Association of Sports Law

Seminář (nejen) pro sportovní funkcionáře

 

Česká společnost sportovního práva, z.s. a Common Law Society Vás zve na:

 

 SEMINÁŘ (nejen) PRO SPORTOVNÍ FUNKCIONÁŘE

 

Seminář je určen zejména, ale nejen, pro osoby činné ve vedení sportovních klubů, oddílů a tělovýchovných jednot. Účelem semináře je poskytnout účastníkům informace užitečné pro jejich praktickou činnost.

 

kdy: 14. listopadu 2016 od 11:30 hod

   kde: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, nám. Curieových 901/7, Praha 1, místnost č. 38

 

Program a profily přednášejících jsou dostupné zde.

Poplatek za seminář: 500,- Kč. Studenti mají po předložení dokladu o studiu účast zdarma.

Podepsanou přihlášku s vyplněnými údaji zašlete e-mailem na adresu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Kapacita je omezena.

SeminarPROsportovniFUNKCIONARE

Ovlivňování sportovních událostí a jeho trestněprávní posouzení

1.      Ovlivňování sportovních událostí – hrozba nejen pro sportovní integritu

Přestože je ovlivňování sportovních událostí v podstatě stejně staré jako sport samotný, dlouho byl tento druh korupce nebo také podvodného jednání ve sportu považován za veřejné tajemství. Byť se o něm mezi sportovními příznivci pravidelně hovořilo, sportovní asociace nikdy nepřiznávaly rády, že v jimi řízeném odvětví dochází k manipulaci s výsledky. Případy, které vyplavaly na povrch, sice byly vyšetřeny a zpravidla v nich padaly tresty ve sportovní (disciplinární) i právní rovině, ale o systematickém boji s ovlivňováním nemohla být řeč.

Dynamika jakou tento nešvar v posledních letech nabral, však již nedává sportu jinou možnost než vyhlásit manipulaci se sportovními výsledky otevřenou válku. Bývalý předseda Mezinárodního olympijského výboru (MOV), Jacques Rogge, nazval ovlivňování sportovních událostí rakovinou a dodal: „Doping ovlivňuje jednotlivé sportovce, ale dopad ovlivňování zápasů postihuje celé sportovní odvětví. A v mnohem větší míře.“[1] Následovník Roggeho ve funkci předsedy MOV, Thomas Bach, prohlásil, že korupce ve sportu a ovlivňování jeho výsledků je v současnosti problémem číslo jedna, se kterým se sport musí vypořádat.[2]

Evropský policejní úřad (EUROPOL) použil výrazu „tsunami“ ovlivňování sportovních událostí, když přišel s údaji, že za období tří let existuje důvodné podezření na manipulaci s více jak šesti sty sportovními událostmi, od nižších fotbalových soutěží ve Finsku, po mezinárodní fotbalová utkání. A dlužno dodat, že EUROPOL tato zjištění označil pouze jako „vrchol ledovce“.[3]

Práce EUROPOLU se odrazila ve více než 60 policejních vyšetřováních po celém světě, od Jižní Korey přes Austrálii, Maďarsko, Salvador přes Jihoafrickou republiku a zasáhla mnoho dalších zemí.[4]

Ovlivňování sportovních událostí se přitom zdaleka netýká pouze fotbalu. Prokazatelně k němu došlo také v tenisu, snookeru, házené, sumu, basketbalu či kriketu.[5] Prakticky neexistuje sport, který by vůči ovlivňování byl zcela imunní.  

Sport je tak po dlouhém nicnedělání nucen probrat se z letargie a začít se k tomuto problému stavět systematicky. Potřeba efektivní reakce je založena nejen na nutnosti ochraňovat kulturní a společenskou roli sportu, ale taktéž proto, že ovlivňování sportovních událostí představuje hrozbu pro hospodářské a obchodní zájmy sportovního průmyslu. Fotbalové soutěže v Číně, Malajsii, Singapuru a Albánii se zhroutily díky jejich manipulacím.[6] Bylo v nich tolik korupce, že důvěra diváků v autenticitu toho, co sledují, výrazně poklesla. Potencionální i tehdejší sponzoři nechtěli být spojováni s korupcí a své peníze začali raději posílat jinam.

Dnes už nejde pouze o majitele sportovních týmů, kteří jsou ochotni ovlivňovat výsledky konkrétních sportovních událostí. Rozmach sportovního sázení, s téměř neomezenými možnostmi sázkových příležitostí, on-line sázení a obrovský trh nelegálních sázkových kanceláří, zejména z Asie, umožňující seskupením vykazujícím i znaky organizovaných zločineckých skupin kořistit ze sportovních aktivit jiných, to vše jsou faktory, které významně napomohly k rostoucímu výskytu kriminality napříč sporty.

Ovlivňování sportovních událostí nejenže ohrožuje integritu sportu jako takového, ale představuje značné nebezpečí pro právem chráněné hodnoty, jakými jsou lidský život, zdraví a majetek. Proto je třeba, aby v boji proti manipulaci ve sportu spojily své síly sportovní asociace, sázkové kanceláře, světové i regionální organizace a národní státy. Pro úspěšné potírání ovlivňování sportovních událostí je nezbytná spolupráce orgánů činných v trestním řízení a také odpovídající trestněprávní legislativa.

2. Pojem ovlivňování sportovních událostí a jeho základní znaky

Evropská úmluva o boji proti ovlivňování sportovních utkání (událostí) přijatá Výborem ministrů Rady Evropy 9. července 2014 ve svém článku 3. uvádí, že „Ovlivňováním sportovních událostí se rozumí úmyslná dohoda, konání nebo opomenutí směřující k nezákonnému ovlivnění výsledků nebo průběhu sportovní události v úmyslu úplně nebo částečně odstranit nejistotu, která je s výše uvedenou sportovní událostí spojena, za účelem získání neoprávněného prospěchu pro sebe nebo pro jiného.“[7]

Z výše uvedené definice lze vyvodit základní pojmové znaky ovlivňování sportovních událostí.

Základem je, že ovlivňování sportovních událostí musí být nezákonné. Výsledek každého sportovního výkonu je ovlivněn nespočtem faktorů, což je naprosto přirozené a představuje to běžnou součást sportovní činnosti (tak např. výsledek hokejového utkání nepochybně ovlivní skutečnost, že nejlepší hráč jednoho týmu dostal trest do konce utkání). Předmětem ovlivňování sportovních událostí je pouze taková manipulace, která je v rozporu s pravidly daného sportu a v rozporu s právním řádem (např. brankář úmyslně pustí branku, protože za to dostal zaplaceno od majitele soupeřova týmu, boxer se nechá knokautovat ve 3. kole zápasu nebo knokaut předstírá, protože tak zněla dohoda se sázkařem, který si na to, že taková událost ve 3. kole nastane, vsadí u sázkové kanceláře).

Ovlivněn může být jak výsledek, tak i průběh sportovní události. V případě ovlivnění výsledku jako takového zajímá osobu, která toto ovlivnění iniciovala, výsledný stav na konci sportovní události. Takovou osobu může představovat kupříkladu majitel týmu soupeře ve snaze připsat si nečestně body do tabulky. Výsledek dané sportovní události však zajímá i osoby, jež, resp., jejichž sportovci či týmy, se dané události přímo neúčastní. Tým bojující o titul má samozřejmě eminentní zájem o to, aby jeho konkurent na špici tabulky v souboji s jiným týmem zaváhal, a za tím účelem bude např. finančně či jinak motivovat tento jiný tým, popř. uplatí rozhodčího. Často však půjde také o člověka, který si na výsledek konkrétní události vsadí.

O ovlivnění průběhu sportovní události (anglicky tzv. „spot fixing“) hovoříme, když během sportovní události nastane předem dohodnutá skutečnost, která sama o sobě nemusí mít vliv na její konečný výsledek. Tento typ ovlivňování sportovních událostí se vyskytuje nejčastěji ve spojení se sportovním sázením. Jejím příkladem může být případ tenisty, který záměrně prohraje první set tenisového utkání (na což si vsadil sázkař po vzájemné dohodě s tenistou nebo i tenista sám). Dalším příkladem může být hráč kriketu, který úmyslně netrefí předem dohodnutý nadhoz či fotbalista, jež si schválně nechá dát první žlutou kartu v utkání. Osobě, která se rozhodne na takovou skutečnost vsadit a „pojistit si ji“, stačí i v kolektivních sportech ovlivnit jen jediného člena týmu, navíc takový podvod bude zpravidla daleko hůře odhalitelný, protože vzbuzuje méně pozornosti než výsledek celého utkání, ve kterém by kupříkladu favorit jasně podlehl outsiderovi.

Je důležité mít na paměti, že v dnešní době na jedno utkání existuje u sázkové kanceláře i více než 200 sázkových příležitostí (první vyhraný gem, první vyloučení, první rohový kop, zda v utkání padne vlastní gól apod.).

Dalším z definičních znaků ovlivňování sportovních událostí je, že toto jednání směřuje k úplnému nebo částečnému odstranění nejistoty, která je se sportem spojena. Napětí do posledních vteřin či závod nebo zápas, ve kterém se naprostý outsider vzepře papírovým předpokladům a nečekaně zvítězí – právě nejistota dělá sport tolik přitažlivým. Sportovní příznivci by stěží dobrovolně sledovali zápasy, u kterých by předem věděli o jejich zinscenovaném průběhu. Na nejistém výsledku je ostatně založen i systém sportovních sázkových kanceláří. Naopak osoby dopouštějící se ovlivňování sportovních událostí se z jejich pohledu logicky snaží tento přirozený aspekt sportu, sledujíc vlastní cíle, co nejvíce potlačit.

Posledním důležitým znakem, který bude zmíněn, je skutečnost, že veškeré výše uvedené jednání je vedeno úmyslem získání neoprávněného prospěchu pro sebe nebo pro jiného. Celé ovlivnění sportovní události může uskutečnit jediná osoba (např. tenista, který si vsadil na vlastní utkání - což je zakázáno samo o sobě - a naplní i další z výše uvedených definičních znaků), většinou však jde o početný a provázaný řetězec osob, které jsou na tomto jednání v různé intenzitě zainteresovány (osoby podávající sázky za sportovce, prostředníci obstarávající kontakty mezi sportovci a těmi, kteří ovlivnění iniciují a podobně).

Neoprávněným prospěchem jsou pak především přímé a nepřímé majetkové výhody. Právě dle toho, zda je majetková výhoda přímým nebo nepřímým cílem ovlivňování sportovních událostí, rozlišujeme jeho dvě základní varianty.

3. Základní varianty ovlivňování sportovních událostí

3.1. Ovlivňování sportovních událostí motivované sázením

U ovlivňování sportovních událostí, které je motivované sázkami u legálně, resp. ve většině případů nelegálně provozovaných sázkových kanceláří, je primárním cílem dosažení majetkového prospěchu. Osoby, resp. skupiny osob, které iniciují toto ovlivnění, se nejčastěji nacházejí mimo oblast sportu, pouze se prostřednictvím sázek na vybrané sportovní události, které ovlivní, snaží dosáhnout nezákonného prospěchu. Na výsledcích či postavení daného týmu jim záleží pouze do té míry, do jaké jim z toho plyne majetkový prospěch.

Rostoucí popularita sázení na výskyt určitých skutečností v průběhu sportovní události, rozmach on-line sázení umožňující vsadit si u nelegálních sázkových kanceláří prakticky odkudkoliv, to je kombinace ohrožující sport i legálně provozované sázkové kanceláře a v souvislosti s níž se hovoří o „globalizaci sportovní korupce“.[8]

3.2. Ovlivňování sportovních událostí motivované sportovními výsledky

V případě ovlivňování sportovních událostí motivovaným dosažením sportovních výsledků je primárním cílem získání sportovní výhody, resp. sportovního úspěchu přímo z výsledku takovéto události. Motivací je zde vítězství v daném utkání či závodě, postup do vyšší soutěže nebo naopak vyhnutí se sestupu.

Do tohoto typu ovlivňování jsou často zapojeni samotní představitelé sportovních týmu, resp. členové týmu sportovců, kteří příslušnou soutěž přímo nebo nepřímo ovlivňují (ovlivnění zápasu, kterého se daný tým účastní přímo nebo ovlivnění zápasu jejich protivníka v boji o udržení, postup…).

Ač je zde na prvním místě sportovní výsledek, je zřejmé, že i zde je cílem, byť nepřímým, získání majetkové výhody (pokud by např. hokejový tým sestoupil do nižší soutěže lze očekávat úbytek zájmů sponzorů, prémií za vítězná utkání, příjmů z prodeje práv na televizní přenosy apod.).

4. Nutnost koordinovaného přístupu v boji proti ovlivňování sportovních událostí

Jak bylo zmíněno výše, k úspěšnému boji proti ovlivňování sportovních událostí je nezbytná koordinovaná spolupráce všech zainteresovaných subjektů – sportovních asociací, sázkových kanceláří i samotných států a nadnárodních organizací. 

Často je zmiňováno to, že sportovní sektor musí klást zvýšený důraz na výchovu a vzdělávání sportovců. Především mladší sportovci nemusí mít tušení o tom, že jakmile jednou souhlasí s ovlivněním sportovní události, dostávají se do zóny, z níž se stěží uniká.[9]

Naprostým základem pro vedení alespoň částečně úspěšného boje proti ovlivňování sportovních událostí je však personální kvalita a odhodlání uvnitř samotných sportovních asociací.[10] Ty pak musí stanovit jasná pravidla a trestat jejich porušování, vytvářet etické kodexy a také dohlížet na to, zda kluby dodržují své závazky vůči sportovcům.

Kluby, jež své smluvní závazky plní se zpožděním či je neplní vůbec, činí své sportovce, resp. hráče mnohem více náchylné k nabídkám na ovlivnění sportovních událostí. Jsou známy i případy, kdy byly kluby ovládnuté pochybnými osobami právě za tím účelem, aby měly lepší dohled nad samotným ovlivňováním.[11]

Krom spolupráce v oblasti vzdělávání a prevence, kdy dochází k dohodám sportovních asociací s mnoha subjekty (např. partnerství FIFA – INTERPOL) je pak důležitý jejich vzájemný dialog a kooperace se sázkovými kancelářemi. Systém včasného varování (early warning system) FIFA je postaven na intenzivní spolupráci s více než 400 národními a mezinárodními sázkovými kancelářemi, jenž jsou smluvně vázány hlásit jakékoliv neobvyklé nebo podezřelé sázkařské aktivity.[12]

Role státu popř. nadnárodních organizacích pak spočívá především ve vytvoření takových právních předpisů, které ovlivňování sportovních událostí ztíží a budou jej efektivně postihovat. Zvlášť významnou úlohu v tomto může sehrát trestní právo.  

Zejména do ovlivňování sportovních událostí za účelem sázení jsou zapojeny osoby mimo sportovní sektor, takže disciplinární orgány sportovních asociací na ně nemohou dosáhnout. V praxi se však ukázalo, že oba typy ovlivňování, tedy i to za účelem dosažení sportovních výsledků je natolik společensky závažné, že trestněprávní reakce je nezbytná a to i v případech, kdy jsou osoby ze sportovního odvětví potrestány rovněž příslušnými disciplinárními orgány.

Četnost případů ovlivňování sportovních událostí z poslední doby je důkazem toho, že pachatelům se takové jednání vyplácí. Riziko odhalení není příliš vysoké a dlouhá nevšímavost ze strany sportovních i státních orgánů učinila ovlivňování velmi atraktivním „zdrojem obživy“. Z toho důvodu je zajímavé podívat se na to, jakým způsobem umožňuje ovlivňování sportovních událostí postihovat trestní právo.

5. Trestněprávní posouzení ovlivňování sportovních událostí  

5.1. Odlišné přístupy ke kriminalizaci

Pohled do právních řádů jednotlivcýh evropských zemí ukazuje, že úprava postihu ovlivňování sportovních událostí není ani v rámci Evropské unie zdaleka jednotná. Existují země, které mají vlastní sportovně-trestněprávní zákony (např. Itálie). Ve Španělsku a Bulhrasku nalezneme skutkové podstaty zaměřené na ovlivňování sportovních událostí přímo v jejich trestněprávních předpisech. V Polsku jsou pro kriminalizaci ovlivňování sportovních událostí stěžejní ustanovení tamního zákona o sportu. Česká republika pak patří do skupiny států, které maniplaci ve sportu posthují dle obecných ustanoveních ve svých trestních zákonech.

Ovlivňování sportovních událostí zpravidla vykazuje znaky podvodného, resp. korupčního jednání. Zatímco ustanovení o trestném činu podvodu hrají v tomto ohledu klíčovou roli v Německu, v České republice orgány činné v trestním řízení zkoumají, zda takové jednání naplňuje znaky trestného činu přijetí úplatku (§331 trestního zákoníku), resp. trestného činu podplacení (§332 trestního zákoníku). V praxi se ukázalo, že z dostupných řešení je toto bezesporu tím nejvhodnějším. Přesto je na cestě ke krmiminalizaci ovlivňování sportovních událostí prostřednictvím tzv. úplaktářských trestných činů překonat několik překážek. Největší z nich je bezesporu otázka, zda lze sport považovat za obstarávání věcí obecného zájmu. Právě souvislost mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu je totiž nezbytná k naplnění objektivní stránky úplatkářských trestných činů.[13]

5.2. Je sport obstaráváním věcí obecného zájmu?

Pojem obstarávání věcí obecného zájmu vymezuje právní nauka, aplikační praxe soudů (judikatura) a zčásti taktéž právní úprava v § 334 odst. 3 trestního zákoníku.

Dle nauky jsou obstaráváním věcí obecného zájmu činnosti, na kterých má ze zásady zájem celá společnost nebo větší skupina občanů.[14] Jde tedy o činnost především v oblasti státu a samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých ekonomických, zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu.[15]

Výkladové ustanovení § 334 odst. 3 trestního zákoníku považuje za obstarávání věcí obecného zájmu taktéž „zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.“[16]

Důležitou roli hraje v upřesnění toho, co je obstaráváním veřejného zájmu, aplikační praxe soudů.

5.3. Profesionální sport (fotbal) a obstarávání věcí obecného zájmu

Nejvyšší soud rozhodoval v posledních přibližně deseti letech několik případů souvisejících s ovlivňováním fotbalových utkání v České republice a také na Slovensku. Opakovaně se přitom vyjádřil, že fotbalové soutěže je potřeba vnímat jako záležitost celé společnosti a proto je třeba činnost osob pohybujících se ve fotbalovém prostředí, jež vědomě ovlivňují výsledky hry, považovat za obstarávání věcí obecného zájmu.

Je nutno podotknout, že tyto, pro otázku trestněprávního posouzení ovlivňování sportovních událostí klíčové případy, byly posuzovány ještě dle starého trestního zákona. To však vůbec neubírá z jejich relevance i proto, že také současný trestní zákoník operuje s pojmem obstarávání věcí obecného zájmu.

Dovolatelé v těchto případech většinou opakovaně tvrdili, že dle jejich názoru je sport (v posuzovaných případech konkrétně fotbal) individuální a soukromá aktivita a není tedy věcí obecného zájmu. Stát není oprávněn ingerovat do činnosti sportovních funkcionářů, rozhodčích nebo dobrovolných sdružení sportovců. Ač je korupce odsouzeníhodná z etického pohledu, uplatnění prostředků trestního práva je dle dovolatelů nepřípustné a to i proto, že sportovní činnost v současné době již není direktivně řízena státem a taktéž s ohledem na netečnost státu k většině předchozích korupčních jednání ve sportu.[17] 

V rozhodnutí 3 Tdo 510/2007 se Nejvyšší soud zásadně vymezil vůči této argumentaci. Zájem chráněný trestním zákonem nelze podle Nejvyššího soudu redukovat pouze na případy, které mají klasický celospolečenský dopad (jako např. oblast hospodaření s prostředky tvořícími veřejné rozpočty), naopak je nutno za obstarávání věcí obecného zájmu považovat i činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb, mezi které lze nepochybně zařadit i sport (a především pak fotbal). Nemusí přitom jít vždy a výhradně o činnost, která je organizována výlučně státem.[18]

Další z rozhodnutí věnujících se ovlivňování sportovních událostí 7 Tdo 932/2009 se týkalo dovolání ve věci uplácení za účelem ovlivnění zápasu druhé nejvyšší soutěže (primárním motivem zde bylo získání sportovní výhody, ale na ovlivněné utkání si některé osoby zapojené do ovlivnění rovněž vsadily). Nejvyšší soud zde konstatoval, že k vymezení obecného zájmu je důležité vzít v úvahu, jak se fotbal, jeho utkání a soutěže na různých úrovních projevují navenek. Jakým způsobem působí na chování a vnímaní občanů, zejména fotbalových fanoušků. Je proto nutné rozdělit působení fotbalu do oblasti sportovní, ekonomické a kulturně osvětové s tím, že ani jedna z těchto zmíněných složek není zanedbatelná a není ji proto možné podceňovat.

Celosvětová popularita má za důsledek, že fotbal představuje rovněž významný a důležitý ekonomický fenomén, který je podstatným ekonomickým zdrojem četných subjektů, jakými jsou marketingové, mediální či reklamní společnosti, sázkové kanceláře a podobně. Tyto a jiné subjekty jsou svými příjmy významně navázány na působení fotbalových soutěží a jejich výsledky a je bez debat jejich zájmem, aby tyto soutěže probíhaly spravedlivě a nebyly ovlivňovány jednotlivci vedenými snahou mít ze soutěží nedovolený prospěch. Fotbal a provozování na něj navázaných aktivit má tak jednoznačně důležitý celospolečenský a ekonomický dopad pro nezanedbatelnou část fyzických a právnických osob, které jsou na jeho fungování ekonomicky závislé.[19]

Rovněž i v již výše zmíněném rozhodnutí 3 Tdo 510/2007 se Nejvyšší soud zabývá ekonomickou důležitostí fotbalu, která je (jak sám podotýká) zejména na vrcholové úrovni značně vysoká. I proto nakonec soud shledal, že ačkoliv přílišná ingerence ze strany státu do záležitostí sportovních asociací není žádoucí, v případě, kdy se jedná o čin nebezpečný pro společnost vykazující znaky uvedené v trestním zákoně, je jeho reakce a to i trestněprávní zcela na místě.

5.4. Amatérské a menší sporty - otázka obstárávní věcí obecného zájmu

Aplikační soudní praxe dovodila, že v případě ovlivňování profesionálních fotbalových zápasů existuje souvislost mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu.

Byla by však souvislost mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu shledána u jiných, méně populárních sportů? A v případě fotbalu, u jeho amatérské formy, kdy víkend co víkend probíhají na celém území České republiky zápasy na okresní a krajské úrovni? A pokud ano, vykazují obecně takové případy dostatečný stupeň škodlivosti, aby s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe byly trestnými činy?

Částečnou odpověď poskytuje Nejvyšší soud v rozhodnutí  6 Tdo 1297/2007. V tomto případě šlo o podplacení za účelem ovlivnění výsledku fotbalového utkání soutěže Krajského přeboru staršího dorostu, tedy amatérského utkání konaného pod hlavičkou tehdejšího Českomoravského fotbalového svazu (ČMFS)[20], kdy člen obsazovacího úseku komise rozhodčích Jihomoravského krajského fotbalového svazu nabídl v telefonickém rozhovoru jednomu z rozhodčích úplatek za ovlivnění konkrétního utkání.

Nejvyšší soud se přiklonil k názoru prvostupňového soudu, dle kterého mezi činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních a kulturních potřeb nepochybně patří i fotbal na výkonnostní úrovni. Mnoho rodin usiluje při výchově svých dětí o to, aby si osvojily správné návyky k čestnému chování a soupeření prostřednictvím sportu. Aktivní sportování (které bylo zmíněno jako takové, nikoli pouze fotbal) přispívá ke zdárnému fyzickému rozvoji, jejž děti mohou v budoucnu využít. Ostatně i společnost má mít zájem na tom, aby co nejvíce mladých lidí aktivně sportovalo, neboť zvyšováním fyzické zdatnosti se snižuje nemocnost a zároveň se zvyšuje produktivita práce jednotlivce v dospělém věku. Pakliže by společnost tolerovala ovlivňování zápasů prostřednictvím podplacení rozhodčích či hráčů i na nižších úrovních, ve finálním důsledku dojde k poklesu zájmu o aktivní sport jak ze strany rodičů, tak především ze strany sportujících dětí.[21]

Dále v této věci Nejvyšší soud uvedl, že organizovaný výkonnostní sport včetně fotbalu se svou důležitostí dotýká značné části lidí ve společnosti (sportovci, funkcionáři, sportovní příznivci) a ze strany státu, sportovních asociací, obcí ale i jednotlivých fyzických osob do něj plynou nemalé finanční prostředky.

Smysl a důležitost výše uvedeného rozhodnutí spočívá zejména v tom, že na rozdíl od ostatních, která se věnují vrcholovému fotbalu, se v jeho případě jednalo o ovlivnění amatérské fotbalové soutěže. I zde dal Nejvyšší soud za pravdu obecným soudům, že i takovéto korupční jednání je třeba postihovat jako trestný čin. Tím dal jasný vzkaz lidem, kteří se pohybují okolo amatérských sportovních soutěží, že ani oni se nevyskytují v „právním vakuu“ a v případě korupčního jednání se tak vystavují riziku trestního stíhání.

5.5. Zhodnocení současné situace

Přesto nelze s určitostí prohlásit, že veškeré ovlivňování sportovních událostí je dle trestního zákoníku postižitelné. Všechny výše uvedené příklady byly ze světa fotbalu, který – i v amatérské výkonnostní podobě – představuje fenomén přitahující velkou pozornost i finanční prostředky. Ač v rozhodnutí 6 Tdo 1297/2007 hovoří Nejvyšší soud o důležitosti jakéhokoli sportování, je otázkou, zda by opravdu dovodil souvislost mezi úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu u sportu, jakým je například curling, případně zda by s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nestačilo případ hodnotit dle mimotrestních norem.

Na jednu stranu curling (a další „malé“ sporty) nepoutají velký zájem široké veřejnosti a nepohybuje se v nich takový objem finančních prostředků jako ve fotbale. Na druhou stranu však jde o sportovní aktivitu (která s sebou nese výše zmíněné ctnosti, jako rozvoj čestného chování a soupeření dle pravidel fair play) a korupční praktiky v ní by nepochybně vedly k odrazení současných i budoucích sportovců od zapojení se do ní.

Vzhledem k dosavadnímu soudnímu rozhodování lze mít za to, že v případě ovlivňování jakékoliv sportovní události za účelem sázení (což samo sebou znamená, že tato událost je v nabídce sázkové kanceláře) by neměly nastat výše zmíněné aplikační obtíže, ať už by šlo o sportovní událost v rámci jakkoli marginálního sportu. K zájmu na férovém sportování a čestném soupeření se zde totiž automaticky přidává zájem na regulérním sázkovém trhu. I kdyby soud neshledal organizované utkání curlingu jako předmět veřejného zájmu, popř. jeho ovlivnění by nebylo případem dostatečně společensky škodlivým, významný ekonomický zájem představovaný požadavkem na regulérnost sázkového trhu, pokud by takové utkání bylo v nabídce sázkových kanceláří, je dle mého názoru vždy dostatečným základem pro trestněprávní posouzení.

Na základě dostupné judikatury se však můžeme domnívat, že i u „pouhého“ ovlivňování, které je motivováno dosažením sportovních výsledků, bude hrozba trestního postihu velmi reálná v podstatě u jakéhokoli sportu a na jakékoliv organizované úrovni. Je však třeba znovu připomenout, že dosavadní judikatura se věnovala pouze fotbalu a na rozhodunutí soudů týkající se jiných sportů si tak nezbývá než počkat.

6. Úvahy de lege ferenda – zavedení speciální trestněprávní úpravy?

I z výše uvedeného důvodu se nabízí otázka, zda by Česká republika neměla po vzoru některých evropských zemí přistoupit k zavedení speciální úpravy trestněprávně postihující ovlivňování sportovních událostí. Mohlo by se jednat o speciální trestný čin kriminalizující ovlivňování sportovních událostí, tak jak je tomu ve Španělsku nebo v Bulharsku. Případy manipulace, které by jeho skutková podstata z různých důvodů nedokázala pojmout, by mohly být podpůrně řešeny obecnými ustanoveními o úplatkářských trestných činech. Zároveň by další odstavec takového trestného činu, kromě ovlivňování sportovních událostí, mohl postihovat i pachatele, který zneužije informace o ovlivněné sportovní události za účelem sázení.

Kritici takovéhoto postupu mohou oprávněně namítat, že neustálým vytvářením speciálních trestných činů by se zvláštní část trestního zákoníku brzy zahltila, s čímž lze pochopitelně souhlasit. Mám však za to, že v odůvodnitelných případech je takovýto postup žádoucí a ovlivňování sportovních událostí mezi takové případy patří. Speciální trestný čin kriminalizující manipulaci ve sportu by totiž na rozdíl od současné úpravy lépe reflektoval její specifika, sloužil by orgánům činným v trestním řízení jako srozumitelnější návod pro to, zda dané jednání mají stíhat či nikoliv, pro adresáty by takové ustanovení lépe naplňovalo požadavky na určitost právní úpravy a vyslalo jasný signál, že společností není tolerováno. S ohledem na stále sofistikovanější metody ovlivňování sportovních událostí a to, že počet a závažnost případů spíše narůstá, nežli ubývá, se odvážím tvrdit, že taková úprava je skutečně potřeba.

Jan Woska

 Příspěvek vznikl na základě diplomové práce autora s názvem „Ovlivňování sportovních událostí a jeho trestněprávní posouzení“ obhájené dne 26. 4. 2016 na Právnické fakultě UK.



[1] CARPENTER, Kevin. Ovlivňování zápasů – největší hrozba sportu v 21. století? In: KUKLÍK, Jan a kol. Sportovní právo. Praha: Auditorium, 2012. ISBN 978-80-87284-28-5, str. 155.

[2] HILL, Declan. Jumping into Fixing.Trends in Organized Crime. National Strategy Information Center, Springer Verlag, 2015,18(3), 212-228. ISSN 1084-4791, str. 213.

[3] Tamtéž, str. 213.

[4] Tamtéž, str. 213.

[5] FORREST, David. Match Fixing: An Economic Perspective. In: HABERFELD, M., SHEEHAN, D., eds. Match-fixing in International Sports: Existing Processes, Law Enforcement and Prevention Strategies. New York: Springer, 2013, str. 178.

[6] Tamtéž, str. 178.

[7] Evropská úmluva o boji proti ovlivňování sportovních utkání, Council of Europe Convention on the Manipulation of Sports Competitions.

[8] HILL, Declan. Jumping into Fixing.Trends in Organized Crime. National Strategy Information Center, Springer Verlag, 2015,18(3), 212-228. ISSN 1084-4791, str. 213.

[9] FORREST, David. Match Fixing: An Economic Perspective. In: HABERFELD, M., SHEEHAN, D., eds. Match-fixing in International Sports: Existing Processes, Law Enforcement and Prevention Strategies. New York: Springer, 2013, str. 193.

[10] V Číně se osoba dokonce dostala do vrcholných pozic tamní fotbalové asociace právě za účelem toho, aby mohla ze své pozice snadněji ovlivňovat zápasy.

[11] FORREST, David. Match Fixing: An Economic Perspective. In: HABERFELD, M., SHEEHAN, D., eds. Match-fixing in International Sports: Existing Processes, Law Enforcement and Prevention Strategies. New York: Springer, 2013, str. 195.

[12]CARPENTER, Kevin. Ovlivňování zápasů – největší hrozba sportu v 21. století? In: KUKLÍK, Jan a kol. Sportovní právo. Praha: Auditorium, 2012. ISBN 978-80-87284-28-5, str. 167.

[13] Viz. §331 a § 332 trestního zákoníku

[14] JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, ISBN 978-80-87576-64-9, str. 830. 

[15] NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. II. díl Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, str. 250.

[16] Ustanovení § 334 odst. 3 trestního zákoníku odpovídá znění ustanovení §162a odst. 3 starého trestního zákoníku, které bylo do starého trestního zákoníku zavedeno novelou z roku 2004.

[17] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. října 2007, sp. zn. 3 Tdo 510/2007.

[18] Tamtéž.

[19] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. října 2009, sp. zn. 7 Tdo 932/2009.

[20] Dnes Fotbalová asociace České republiky (FAČR).

[21] Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 6 Tdo 1297/2007.

Popis případu Juventus FC v. Chelsea FC a A.S. Livorno Calcio v. Chelsea FC před Arbitrážním tribunálem pro sport

Česká společnost sportovního práva, z.s. níže zveřejňuje příspěvek jednoho z jejích čtenářů a podporovatelů.

Autorem příspěvku je: Mgr. Miroslav Vorek

Popis případu Juventus FC v. Chelsea FC a A.S. Livorno Calcio v. Chelsea FC před Arbitrážním tribunálem pro sport

Fotbalový klub Juventus Turín má za sebou velice úspěšný rok 2015, ve kterém se mu podařilo vyhrát domácí soutěž i pohár a po dvanácti letech znovu postoupit do finále Ligy mistrů. Jeden výrazný úspěch však Juventus zaznamenal také na poli soudním, či přesněji řečeno arbitrážním, kde vyhrál několikaletý spor s klubem FC Chelsea. Šlo o spor, který byl jedním ze segmentů komplexu případů souvisejících s rumunským fotbalistou Adrianem Mutu, kdy rozhodnutí v něm vydané znamená zlom v posuzování společné odpovědnosti nového klubu za zaplacení finanční kompenzace hráčem, který bez oprávněného důvodu porušil smlouvu s předchozím klubem. Účelem tohoto příspěvku je pokusit se přiblížit to nejpodstatnější z průběhu případu.

Chelsea v. Mutu

Chelsea Mutua koupila v létě roku 2003 z italského klubu FC Parma za částku 22,5 milionů eur a uzavřela s ním pětiletý kontrakt, podle něhož si měl Mutu vydělat 2,35 milionů liber ročně. V říjnu následujícího roku však došlo k události, jejímž následkem byla dlouhotrvající série arbitrážních i soudních sporů – Adrian Mutu byl pozitivně testován na kokain! Kokain v té době byl a stále je na seznamu zakázaných látek Světové antidopingové agentury (WADA). Chelsea tuto skutečnost vyhodnotila jako hrubé porušení smlouvy a na konci měsíce (října 2004) smlouvu po pouhých 15 měsících její platnosti s okamžitou účinností ukončila. Mutu tak přišel o angažmá v londýnském klubu a kromě toho se musel smířit také s pokutou ve výši 20 tisíc liber a 7 měsíčním distancem, které mu v listopadu 2004 uložila Anglická fotbalová asociace. Mutuově suspendaci byl následně Disciplinárním výborem FIFA přiznán celosvětový účinek. Aby toho nebylo málo, Chelsea začala po rumunském fotbalistovi požadovat zaplacení kompenzace za porušení smlouvy.

Mutu obdrženou výpověď napadl u anglických ligových orgánů. Ty však daly v dubnu 2005 za pravdu Chelsea, když konstatovaly, že z Mutuovy strany došlo k porušení smlouvy bez oprávněného důvodu během ochranné doby a Chelsea tak byla oprávněna smlouvu s ním předčasně ukončit. Mutu se odvolal k Arbitrážnímu tribunálu pro sport (dále také jen jako „CAS“), když sice uznal, že užitím kokainu závažně porušil své smluvní povinností, avšak současně se dovolával toho, že Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů by měly být aplikovány pouze v případech, kdy hráč ukončil smlouvu v úmyslu hrát za jiný klub. CAS jeho odvolání v listopadu 2005 zamítl a konstatoval, že znění Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů nedává žádnou oporu k tomu, aby bylo rozlišováno mezi hráčem, který neoprávněně ukončil smlouvu v úmyslu odejít do jiného klubu, a hráčem, který porušil smlouvu jiným závažným jednáním, například užitím kokainu. Uvedl, že hráčem potvrzené užití kokainu je porušením smlouvy bez oprávněného důvodu podle Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů a spouští s tím spojené následky bez ohledu na to, zda přiměje klub k podání výpovědi, či zda se klub rozhodne ve smluvním vztahu pokračovat.

Chelsea se domáhala zaplacení kompenzace za neoprávněné předčasné ukončení smlouvy proti Mutuovi u Komory FIFA pro řešení sporů (dále také jen jako „Komora“). Komora ale v říjnu 2006 dospěla k tomu, že nemůže o návrhu Chelsea rozhodnout, neboť Předpisy FIFA o statusu a přestupech hráčů nepředpokládají rozdělení věci na dvě části – část před národním rozhodčím tribunálem (kde bylo rozhodnuto, že došlo k porušení smlouvy) a část před Komorou (kde by mělo být rozhodnuto o následcích). S tímto závěrem se však Chelsea nehodlala smířit a podala proto odvolání k Arbitrážnímu tribunálu pro sport. CAS v květnu 2007 rozhodnutí Komory zrušil a vrátil případ znovu před ní s konstatováním, že náleží do jurisdikce Komory, aby rozhodla a uložila příslušný sportovní trest a/nebo nařídila kompenzaci vzešlou ze sporu mezi Chelsea a Adrianem Mutu.

V květnu 2008 tak Komora uložila Mutuovi, aby zaplatil Chelsea na kompenzaci za porušení smlouvy částku 17.173.990,- EUR (na vyměření kompenzace v tak vysoké výši měly vliv především vysoké náklady, které Chelsea v souvislosti s koupí Mutua vynaložila, a poměrně dlouhá doba - 3,7 let, jež zbývala do vypršení Mutuova pětiletého kontraktu). Mutu se proti rozhodnutí Komory odvolal k Arbitrážnímu tribunálu pro sport, nicméně i v tomto případě pro něho skončilo odvolací řízení neúspěšně, neboť CAS napadené rozhodnutí v červenci 2009 potvrdil. CAS měl dokonce za to, že skutečná škoda vzniklá Chelsea přesahuje částku přiznanou rozhodnutím Komory, když při její kalkulaci vycházel z neamortizovaných částí jednotlivých akvizičních nákladů (tj. přestupní poplatek, poplatek agentovi hráče, poplatek za podpis smlouvy, příspěvek solidarity, přestupní daň, poplatky agentům klubu). CAS však v souladu se zásadou non ultra petita (nelze přiznat více, než je požadováno) ponechal výši kompenzace na úrovni určené Komorou.

Mutu se odvolal i proti rozhodnutí Arbitrážního tribunálu pro sport, a to ke Švýcarskému federálnímu tribunálu. Poukazoval na neslučitelnost rozhodnutí s veřejnou politikou Švýcarska dle švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém, porušení jeho osobnostních práv a principu lidské důstojnosti, jakož i na nepřípustný zásah do jeho finanční budoucnosti a ekonomické svobody. Švýcarský federální tribunál však tyto argumenty odmítl a odvolání nevyhověl. Soud odmítl také odvolatelův odkaz na kauzu „Bosman“, když měl za to, že řešený případ je odlišný. Rozdílnost spatřoval zejména v tom, že svobodě pohybu, jíž se Mutu dovolával, nebylo po ukončení smlouvy bráněno, o čemž svědčí fakt, že Mutu po své suspendaci nalezl nového zaměstnavatele v Itálii, a to aniž by tento musel za něho zaplatit Chelsea přestupní poplatek.

V červenci 2010 podal Adrian Mutu k Evropskému soudu pro lidská práva stížnost směřující proti Švýcarsku, které se mělo nezajištěním dostatečné ochrany dopustit porušení jeho práv zaručených Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Jako stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť CAS nebyl v jeho věci nezávislý a nestranný, jeho právo na respektování soukromého a rodinného života, neboť uložená kompenzace zakládá nepřípustnou překážku pro jeho finanční budoucnost, obzvláště vede-li dle disciplinárního řádu FIFA k zákazu výkonu profesionální činnosti pro dluhy, jeho právo na zákaz otroctví, neboť s ohledem na výši dluhu bude muset pracovat do konce života, aby mohl zpět vykoupit svou svobodu, a jeho právo vlastnit majetek, neboť uložená kompenzace ho doživotně zbavuje možnosti vlastnit majetek.

Chelsea v. Juventus & Livorno

Vědoma si nereálnosti zaplacení tak vysoké částky hráčem, rozhodla se Chelsea začít tuto vymáhat po Mutuově novém zaměstnavateli.

Adrian Mutu v lednu 2005, v době výkonu zákazu činnosti, podepsal pětiletou smlouvu s Juventusem Turín. Ten za něho nemusel nic platit, neboť po vypovězení smlouvy ze strany Chelsea se Mutu stal volným hráčem. Mutua však nejprve nechal zaregistrovat jiný italský klub - A.S. Livorno Calcio, a to za účelem obejití pravidla o nejvýše přípustném počtu přestupů hráčů ze zemí mimo Evropskou unii v průběhu jedné sezóny, které v Sérii A v té době platilo a které Juventus nebyl schopen dodržet, neboť již dříve kvótu pěti takových hráčů naplnil. Toto pravidlo se však nevztahovalo na případy přestupů hráčů ze zemí mimo EU z jiných italských klubů. Proto se Juventus domluvil s Livornem, že Mutu bude nejprve zaregistrován za Livorno a teprve vzápětí přestoupí do Juventusu. Tento přestup byl uskutečněn po dvou dnech od Mutuovy registrace za Livorno. Mutu za Juventus poprvé nastoupil v květnu 2005, po té, co mu vypršel uložený distanc.

V červenci 2010 se tedy Chelsea znovu obrátila na Komoru FIFA pro řešení sporů, když tentokráte požadovala, aby bylo Juventusu a Livornu uloženo, nechť jí (společně s Mutuem) zaplatí onu částku 17.173.990,- EUR. Chelsea opírala tento svůj nárok vůči italským klubům o ustanovení čl. 14.3 Předpisů upravujících aplikaci Předpisů FIFA pro status a přestupy hráčů z roku 2001 (dále jen jako „čl. 14.3“), podle něhož je-li hráč odpovědný za porušení smlouvy zaregistrován za nový klub a nezaplatil částku kompenzace určenou dle čl. 42 Přepisů FIFA o statusu a přestupech hráčů do jednoho měsíce od oznámení příslušného rozhodnutí Komory pro řešení sporů, má být nový klub považován za společně odpovědný k zaplacení částky kompenzace.

Rozhodnutím z dubna 2013 Komora návrhu Chelsea vyhověla a skutečně shledala Juventus a Livorno odpovědnými společně s hráčem za zaplacení kompenzace. Uvedla, že podle jasného znění čl. 14.3 se hráčův nový klub stal automaticky společně odpovědným za zaplacení uložené kompenzace, která nebyla uhrazena hráčem do jednoho měsíce od oznámení příslušného rozhodnutí. Z jejího pohledu dané ustanovení nerozlišovalo mezi ukončením smlouvy hráčem bez oprávněného důvodu a ukončením smlouvy klubem při existenci oprávněného důvodu. Také konstatovala, že žaloba Chelsea proti Juventusu a Livornu z července 2010 musí být považována za součást řízení, jež bylo zahájeno žalobou Chelsea proti Mutuovi v únoru 2005, a byla tak podána správně a včas.

Komora následovala své dřívější verdikty (a rovněž verdikty Arbitrážního tribunálu pro sport) v podobných případech, ve kterých byly nové kluby označovány za společně a nerozdílně odpovědné za zaplacení kompenzace za hráčovo porušení smlouvy s předchozím klubem bez ohledu na to, zda byly či nebyly do tohoto porušení nějak zapojeny.

Juventus i Livorno byly považovány za nový klub ve smyslu čl. 14.3 z toho důvodu, že Mutuova registrace za Livorno a Mutuův následný přestup do Juventusu měli zřejmou blízkou spojitost.

V případě Livorna bylo rozhodnutí Komory zvlášť přísné, vezme-li se na vědomí, že Mutu za něj neodehrál (a ani neměl odehrát) jediný zápas. Livorno se rozhodlo Juventusu pomoci především pro příslib příchodu turínských hráčů do Livorna na hostování. Nelze se divit, že Livorno a stejně tak i Juventus podali proti rozhodnutí Komory odvolání k Arbitrážnímu tribunálu pro sport. Řízení o obou odvoláních byla spojena do jednoho.

Juventus se ve svém odvolání opíral o následující argumenty.

Juventus nebyl přivolán k účasti na řízeních před anglickými ligovými orgány, Komorou FIFA pro řešení sporů, Arbitrážním tribunálem pro sport a Švýcarským federálním tribunálem. Rozhodnutí vydaná ve všech těchto řízeních směřovala výlučně proti Mutuovi a nelze je tak vynucovat proti Juventusu. Juventus neměl možnost se v uvedených řízeních bránit.

Podle obecných interpretačních principů aplikovatelných dle švýcarského práva čl. 14.3 nezakotvuje automatickou společnou odpovědnost hráčova nového klubu. Naopak použije se pouze tehdy, je-li porušení smlouvy založeno její výpovědí ze strany hráče, k níž dochází bez oprávněného důvodu, a je-li tato výpověď motivována vůlí hráče přestoupit do nového klubu. Zde to však byla Chelsea, kdo se rozhodl smluvní vztah ukončit, a stalo se tak vůči hráči, který neměl v úmyslu ji opustit. Tento výklad je v souladu se zněním čl. 14.3, s jeho vztahem k jiným článkům stejných předpisů a s jeho účelem vyplývajícím z historie jeho přijetí.

Chelsea se nemůže opírat o princip smluvní stability, neboť Mutu ji nehodlal opustit. Naopak byla to ona sama, kdo ukončil vzájemnou spolupráci a uvedl tak Mutua do pozice, v níž si musel hledat nový klub.

Byl-li by připuštěn výklad Chelsea, podle něhož společná a nerozdílná odpovědnost vzniká již ze samotného statusu klubu jako hráčova nového klubu, způsobovalo by to rozpor čl. 14.3 se švýcarským i unijním právem. Znamenalo by to porušení osobnostních práv hráče, případně i švýcarské veřejné politiky. V tomto směru existuje silná analogie se situací hráče Matuzalema, jehož případ byl projednáván u Švýcarského federálního tribunálu. Hráč se závazkem ve výši 20 milionů eur by byl výrazně omezen v možnosti najít si nový klub a tím i v možnosti vykonávat svou profesi, měl-li by se nový klub automaticky a bez dalšího stát společně odpovědným v případě, že hráč nezaplatí.

Předpokladem úspěšnosti žaloby na zaplacení částky podle švýcarského práva je, že se žalobce může opřít o zdroj závazku, tedy žalobní důvod. Tím může být pouze smlouva, delikt, bezdůvodné obohacení, popřípadě důvěra. Chelsea se však v tomto případě o žádný takový žalobní důvod opřít nemůže.

Jestliže mezi Chelsea a Juventusem neexistuje smlouva, nemůže Chelsea vůči Juventusu vznášet smluvní nárok. Existence smluvního vztahu mezi oběma kluby nemůže být dovozována pouze z toho, že je Juventus členem Italské fotbalové federace, která je členem FIFA. Nelze mít tedy za to, že Juventus udělil souhlas s poskytnutím ručení podle článku 111 švýcarského zákona o závazcích (dále jen „ŠZZ“), či s tím, že se stane společně odpovědným ve smyslu článku 143 stejného zákona.

Jelikož se Juventus nikterak neprovinil, nebyl zapojen do ukončení smlouvy s hráčem a nenaváděl hráče k odchodu z Chelsea, když byla to naopak právě Chelsea, kdo hráče propustil, bylo by nespravedlivé odsoudit Juventus k zaplacení kompenzace, jak požaduje Chelsea.

Chelsea se mýlí, když tvrdí, že kompenzace je náhradou za přestupní poplatek, jenž by Juventus musel zaplatit, měl-li by Mutua získat na základě přestupní dohody uzavřené mezi všemi třemi subjekty. V době Mutuova zaregistrování za Juventus jeho hodnota zcela určitě nedosahovala částky 17.173.990,- EUR, vezmou-li se v potaz veškeré okolnosti provázející jeho přestup do Chelsea, porušení smlouvy, jehož se dopustil, distanc a přítomné drogové otázky.

I kdyby právo Chelsea na zaplacení kompenzace vůči Juventusu skutečně bylo dáno, došlo již k jeho promlčení, a to jak podle švýcarského práva, tak podle Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů.

Podle aplikovatelných předpisů je novým klubem první klub, za něhož byl hráč po porušení smlouvy zaregistrován. Proto pouze Livorno může být případně shledáno společně odpovědným za zaplacení kompenzace.

Argumenty, které ve svém odvolání použilo Livorno, byly podobné. Livorno namítalo také to, že Chelsea měla možnost Mutua sankcionovat, udělit mu výstrahu, nebo ho prodat. Namísto toho s ním však ukončila smlouvu, a to proto, že o něho ztratila zájem a rozhodla se ho zbavit. Je iracionální, aby Livorno neslo následky takové volby.

Livorno rovněž uvedlo, že skutečným novým klubem podle aplikovatelných předpisů je Juventus. Proto, je-li žaloba Chelsea opodstatněná, může být zaplacení kompenzace nařízeno pouze Juventusu.

Chelsea se k odvoláním italských klubů vyjádřila následovně.

Chelsea nebyla tím, kdo smlouvu jednostranně ukončil. Ukončení smlouvy způsobila Mutuova jednání. On vytvořil předmětnou situaci a Chelsea nemůže být vytýkáno, že se s ní vypořádala tak, jak uznala za vhodné. Pro posouzení otázky společné a nerozdílné odpovědnosti nového klubu je zcela irelevantní, zda hráč měl či neměl v úmyslu opustit svého stávajícího zaměstnavatele, aby mohl hrát za nový klub. Aplikovatelné předpisy nerozlišují mezi ukončením smlouvy hráčem bez oprávněného důvodu a ukončením smlouvy klubem při existenci oprávněného důvodu. Společná a nerozdílná odpovědnost podle čl. 14.3 vzniká na základě pouhé skutečnosti, že je klub novým klubem hráče, který nesplnil povinnost zaplatit uloženou kompenzaci do měsíce od oznámení příslušného rozhodnutí. Není nikterak odvislá od toho, zda bude novému klubu prokázáno, že hráče k porušení smlouvy naváděl, nebo se jinak provinil, ani od toho, jakým způsobem hráč smlouvu porušil. Takový výklad je v souladu se zněním čl. 14.3, s jeho vztahem k ostatním článkům stejných předpisů, s jeho účelem i s judikaturou Komory a CAS.

Účelem čl. 14.3 je rovněž zajištění toho, že nový klub nezíská zdarma sportovní nebo finanční prospěch z angažování hráče, zatímco předchozí klub zůstane nekompenzován po neoprávněném porušení smlouvy ze strany hráče. Jde o článek, jenž má chránit smluvní stabilitu prostředky zastrašení. Má zabránit tomu, aby strany, které těží z porušení smlouvy hráčem, tj. hráč a nový klub, požívaly příslušné benefity bez kompenzace předchozího klubu.

Juventus měl možnost angažovat Mutua, aniž by za něho musel zaplatit přestupní poplatek. Touto akvizicí získal významný sportovní prospěch, když Mutu měl hlavní úlohu v jeho týmu při vítězství v italské soutěži. Juventus získal také podstatný finanční prospěch, když v červenci 2007 Mutua prodal do Fiorentiny za 8 milionů eur. Při existenci takových okolností je racionální domnívat se, že čl. 14.3 nutí nový klub k tomu, aby udělal totéž, co by musel udělat, pokud by chtěl získat hráče, který řádně plní podmínky své smlouvy. Kompenzace je tedy náhradou za přestupní poplatek, který musí klub zaplatit, hodlá-li dosáhnout konsensuálního předčasného ukončení hráčovy smlouvy s dosavadním klubem.

Požadování aplikace čl. 14.3 neohrožuje veřejnou politiku a analogie s případem „Matuzalem“ není na místě. Čl. 14.3 neporušuje osobnostní práva hráče ani Juventusu a neporušuje rovněž soutěžní právo EU.

Povinnost Juventusu a Livorna k zaplacení částky, kterou neuhradil Mutu, je formou ručení podle čl. 111 ŠZZ nebo společný a nerozdílný závazek ve smyslu čl. 143 ŠZZ.

Žádný klub není povinen stát se novým klubem hráče. Angažovat Mutua bylo svobodným rozhodnutím Juventusu. Nejde zde o případ přísné odpovědnosti, ale o případ, kdy klub zdarma zaregistroval hráče. Juventus mohl velmi snadno Chelsea kontaktovat, aby s ní vyjednal veškeré podmínky vztahující se k akvizici rumunského hráče. Argumentace italských klubů, podle níž je automatické vynucení odpovědnosti proti třetí straně v rozporu se švýcarskou veřejnou politikou, je tudíž nesprávná, neboť o žádném automatickém vynucení nelze hovořit, jestliže si třetí strana může zvolit, zda odpovědnost převezme či nikoli.

Právo Chelsea na zaplacení kompenzace vůči Juventusu a Livornu není promlčené.

Tvrzení Juventusu a Livorna, že jejich neúčastí na řízeních proběhlých mezi Chelsea a Mutuem bylo porušeno jejich právo na obranu, je mylné. Podle Předpisů FIFA o statusu a přestupech hráčů (2001) ani podle švýcarského práva nebylo vyžadováno, aby Juventus nebo Livorno byli připojeni jako žalovaný k původnímu řízení vedenému proti Mutuovi. Oba kluby nadto o probíhajícím řízení proti hráči dobře věděly a nebylo jim bráněno v tom, aby hráče podpořily, či aby usilovaly o přistoupení k řízení na stranu žalovaného s cílem pokusit se vyhnout možné vlastní odpovědnosti za zaplacení kompenzace.  

Úvahy Arbitrážního tribunálu pro sport

Úvahy Arbitrážního tribunálu pro sport, který o odvoláních Juventusu a Livorna rozhodoval, byly následující.

Nejprve je zapotřebí vypořádat se s otázkou, jakou právní povahu má podle švýcarského práva čl. 14.3, když jde mimo jiné o nezbytný předpoklad pro výběr a aplikaci správné interpretační metody. Nabízí se vyložit čl. 14.3 podle obecných pravidel pro výklad smluv (projevy vůle stran mají být vykládány tak, jak mohou a měly by být chápány na základě jejich znění, principu dobré víry, kontextu a všech relevantních okolností), nebo podle jiných principů, konkrétně metod pro výklad předpisů a stanov právnických osob. Skutečnost, že Chelsea, Juventus a Livorno jsou nepřímými členy FIFA, sama o sobě nezakládá mezi nimi smluvní vztah. Jelikož smluvní vztah mezi nimi nebyl založen ani jinak, tj. nebyla mezi nimi uzavřena žádná smlouva, která by se týkala Adriana Mutu, nelze mít za to, že se Juventus a Livorno smluvně zavázali k ručení podle čl. 111 ŠZZ, či že smluvně převzali společnou a nerozdílnou odpovědnost za splnění Mutuova dluhu ve smyslu čl. 143 ŠZZ. Ani v případě, že by smluvní vztah mezi kluby skutečně existoval, by nebylo možné konstatovat nastání účinků podle čl. 111 či 143 ŠZZ, neboť čl. 14.3 neobsahuje podstatné náležitosti zde zakotvených institutů. Vzhledem k absenci smluvního vztahu mezi kluby nemůže mít případná odpovědnost nového klubu podle čl. 14.3 smluvní povahu. Tato může být pouze odpovědností předpisovou dle předpisů FIFA.

Při interpretaci čl. 14.3 je nutné nezabývat se pouze jeho jazykovým zněním, ale zkoumat i kontext, ve kterém byla přestupová úprava FIFA přijata. Přestupová pravidla prošla výraznou proměnou po kauze “Bosman“ z poloviny devadesátých let, když cílem bylo vytvořit rovnováhu mezi základním právem hráče na volný pohyb na straně jedné a smluvní stabilitou společně se zájmem na integritě sportu a stabilitě soutěží na straně druhé. Ochrana smluvní stability je jedním z cílů předpisů FIFA, jenž má ve fotbale prvořadý význam a to jak z pohledu klubů a hráčů, tak i z pohledu veřejnosti. Avšak, jak již bylo uvedeno v rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci “Lehtonen“ (kde navzdory tomu, že vytvářejí překážku volnému pohybu pracovníků, byla prohlášena za legitimní pravidla o přestupních termínech), opatření přijatá sportovními federacemi s ohledem na zajištění řádného fungování soutěží nemohou jít nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení sledovaného cíle.

Není žádných pochyb o tom, že Mutu porušil smlouvu a nese plnou odpovědnost za okolnosti ospravedlňující její ukončení. To však neznamená, že zamýšlel svým jednáním takové následky vyvolat, nebo že Chelsea neměla možnost volby, jak na porušení smlouvy zareagovat. K ukončení smlouvy s Mutuem Chelsea nikdo nenutil. Mohla zvolit jiné řešení, mohla se vydat cestou disciplinárních opatření, která by neměla tak velký finanční dopad. K faktu, že Chelsea byla oprávněna, avšak nikoli povinna Mutua propustit, je třeba při posuzování postavení Mutuova nového zaměstnavatele dle předpisů FIFA přihlédnout, má-li být zachován cíl a účel těchto předpisů. Ukončením smlouvy v podání Chelsea dne 28.10.2004 nedošlo k ohrožení smluvní stability mající za cíl mimo jiné zajistit fungování a regulérnost soutěže. Rozhodla-li se Chelsea smluvní vztah s Mutuem ukončit, postrádá logiku, že se nyní odvolává na obohacení Juventusu a Livorna, k němuž mělo dojít angažováním tohoto propuštěného fotbalisty.

V době, kdy Chelsea ukončila s Mutuem spolupráci, směřoval její nárok výlučně proti Mutuovi. Pokud by Mutu již nikdy neuzavřel smlouvu s jiným klubem, Chelsea by zůstala neodškodněná vzhledem k nízké pravděpodobnosti možnosti zaplacení přiznané sumy Mutuem. Za těchto okolností je obtížné srozumět se s tím, že by ve jménu smluvní stability měl být nárok Chelsea vůči hráči ve výši 17.173.990,- EUR nesen společně a nerozdílně novým klubem, který k tomuto nikdy neudělil souhlas, nebyl nikterak zapojen do porušení smlouvy a nebyl dokonce ani předvolán k účasti na řízení, v němž bylo o nároku rozhodováno.

Mutuovým propuštěním na sebe Chelsea vzala riziko, že ponese škodu plynoucí z porušení smlouvy. Nynější úsilí Chelsea profitovat ze skutečnosti, že nový klub získal angažováním Mutua sportovní a finanční prospěch, je nesourodé s jejím nezájmem o Mutuovy služby v době, kdy se mu rozhodla dát výpověď. Pokud by Chelsea skutečně přisuzovala Mutuovi nějakou hodnotu, snažila by se ho prodat do jiného klubu, který by byl ochoten za něho zaplatit. Vydala se však jinou cestou.

Jelikož se Chelsea před zahájením řízení před Komorou v červenci 2010 na Juventus a Livorno neobrátila s jakýmkoli požadavkem a jelikož ani nepodložila svá tvrzení o porušení smluvní stability, integrity sportu a stability soutěží žádnými konkrétními důkazy, lze mít za to, že její postup nesleduje žádný jiný účel než zvýšit šance na obdržení větší finanční kompenzace. Když se Chelsea rozhodla zahájit řízení proti Mutuovi, bylo to již po té, co byl Mutu za Livorno a za Juventus zaregistrován. Místo toho, aby se Chelsea na tyto kluby ihned obrátila, ponechala je o svém úmyslu v nevědomosti, a to až do doby, kdy ohledně kompenzace nastal účinek res iudicata. V postoji a strategii Chelsea nelze spatřovat snahu o ochranu smluvní stability. Především nelze nalézt spojitost mezi požadovanou kompenzací a zájmem na ochraně legitimních smluvních očekávání.

Tvrzení Chelsea, podle něhož čl. 14.3 uvaluje společnou odpovědnost na nový klub i v případech, kdy nebylo prokázáno, že hráče k porušení smlouvy naváděl nebo se jinak provinil, a bez ohledu na způsob porušení smlouvy hráčem, je nepřiměřené. Není žádných pochyb o tom, že hrozba společné a nerozdílné odpovědnosti za zaplacení kompenzace (spolu s disciplinárními sankcemi) odrazuje kluby od toho, aby naváděly hráče k porušení smlouvy s jejich stávajícím zaměstnavatelem. Avšak takový zastrašující efekt nemá smysl tehdy, kdy byl hráč svým dosavadním zaměstnavatelem propuštěn a nemá jinou možnost, než si najít zaměstnavatele nového. Měl-li by být výklad čl. 14.3 v podání Chelsea připuštěn, byla by na nový klub uvalena automatická a nepodmíněná odpovědnost neodvislá od provinění nebo smluvního základu, tj. bez kauzy. To je však podle švýcarského práva neakceptovatelné.

Je třeba přisvědčit námitce Juventusu a Livorna, podle níž by povinnost nového klubu zaplatit kompenzaci i v případě, kdy tento nebyl jakkoli zapojen do porušení smlouvy, bránila hráči v nalezení nového zaměstnavatele. Žádný klub by pravděpodobně nebyl ochoten zaplatit mnohamilionovou částku za hráče, který byl předchozím klubem propuštěn pro hrubé porušení smlouvy, odpykává si trest několikaměsíčního zákazu činnosti a potýká se s drogovými problémy. Výklad čl. 14.3 v podání Chelsea je neobhajitelný.

Nelze porovnávat situaci, kdy je klasicky vyjednáváno o přestupní částce za hráče, který je stále ve smluvním vztahu k dosavadnímu klubu, a situaci, kdy by mělo být vyjednáváno o částce za hráče, který byl dosavadním klubem propuštěn. Zatímco v prvním případě je hráč stále placen dosavadním klubem, ve druhém případě by nebyl placen ani dosavadním klubem, ani klubem, který by se eventuálně mohl stát jeho novým zaměstnavatelem. Adrian Mutu byl shledán odpovědným za porušení smlouvy až v prosinci 2005, tj. po více než deseti měsících od jeho registrace za Livorno a za Juventus a po více než roce od jeho propuštění z Chelsea. Do té doby byl nárok Chelsea vůči němu nejistý. Stejně tak by byl nejistý i nárok Chelsea na zaplacení ekvivalentu přestupní částky vůči novému klubu. Vyjednávání by tedy vždy muselo být odloženo až do doby, než bude zjištěno, zda dosavadní klub ukončil smlouvu s hráčem z oprávněného důvodu či bez oprávněného důvodu. Předtím by zřejmě žádný rozumný klub hráče neangažoval.

V tomto případě trvalo téměř 5 let, než ohledně hráči uložené kompenzace nastaly účinky res iudicata. Komora vyčíslila její výši na částku 17.173.990,- EUR. Podle Arbitrážního tribunálu pro sport mohlo jít o ještě vyšší sumu (avšak nelze přiznat více, než je žádáno). To pouze potvrzuje fakt, že výše kompenzace za porušení smlouvy bez oprávněného důvodu je nepředvídatelná a na její stanovení se musí dlouho čekat. Pokud by nový klub hráče ihned zaměstnal, převzal by odpovědnost za zaplacení částky, jejíž výše není předem určitelná. To platí o to více, když nový klub nemá k dispozici potřebné informace (např. o výši odměny a dalších plnění příslušejících hráči na základě staré smlouvy, o výši poplatků a úhrad vynaložených předchozím klubem v souvislosti s pořízením hráče amortizované za dobu trvání smlouvy, apod.), aby mohl tuto výši posoudit.

Z uvedeného vyplývá, že tak dlouho, jak dlouho by trvalo, než nový klub dosáhne dohody s předchozím klubem, by hráč nemohl pracovat a vydělávat na své živobytí. Akceptace výkladu čl. 14.3 v podání Chelsea by znamenala návrat do předbosmanovských časů, kdy přestupní poplatky bránily hráčům ve volném pohybu.

Výklad čl. 14.3, jak jej prezentuje Chelsea, je příliš široký, přesahuje rámec cíle ochrany smluvní stability, neslučuje se se základním principem svobodného výkonu profesionální činnosti a v nepřiměřené míře chrání zájmy předchozího klubu. Jeho přijetí by mělo za následek, že kluby budou odmítat zaměstnat hráče s povinností zaplatit kompenzaci předchozímu klubu. Tito hráči by pak končili natrvalo zbaveni zdrojů svých profesionálních příjmů.

Článek 14.3 se nepoužije v případech, ve kterých šlo o rozhodnutí zaměstnavatele s okamžitou účinností propustit hráče, který neměl v úmyslu odejít do jiného klubu a ve kterých nový klub nebyl zapojen do ukončení smluvního vztahu mezi hráčem a předchozím klubem, ani jinak se neprovinil. Takový závěr neohrožuje smluvní stabilitu. Hráč bude i nadále odrazován od toho, aby jednostranně porušil smlouvu, neboť pakliže tak učiní, bude čelit břemeni potencionální kompenzace přiznané ve prospěch předchozího klubu. Bude-li si hráč vědom, že poruší-li smlouvu a tato bude následně ukončena, bude muset sám zaplatit předchozímu klubu vysokou kompenzaci, bude zastrašující účinek ještě silnější, než pokud by ji měl společně a nerozdílně s ním uhradit nový klub. Smluvní stabilita může být tedy naopak posílena.

CAS tedy vyhověl odvoláním Juventusu a Livorna a zrušil rozhodnutí Komory ukládající oběma klubům zaplatit Chelsea finanční kompenzaci společně a nerozdílně s Mutuem.

2. SPORTOVNĚ-PRÁVNÍ WORKSHOP – příspěvky přednášejících

Níže najdete příspěvky přednášejících k tématu 2. sportovně-právního workshopu "Přestupní systémy v kolektivních sportech v ČR".
Česká společnost sportovního práva děkuje všem přednášejícím za jejich příspěvky.

Mgr. et Mgr. Liběna Šrámková, LL.M., předsedkyně České společnosti sportovního práva: Přestupní systémy v kolektivních sportech v ČR

Mgr. Jan Skýpala, generální sekretář Ligové fotbalové asociace: Přestupové systémy ve fotbale

JUDr. Pavel Hamerník, Ph.D., vědecký pracovník Ústavu státu a práva AV ČR, v.v.i.: Mezinárodní přestupy ve světle judikatury